Hledat

Česká filharmonie • Zahajovací koncert


Dvořákův klavírní koncert slyšeli fanoušci České filharmonie v uplynulých letech s řadou skvělých sólistů. Pro zahajovací koncerty se k orchestru připojí jeden z těch opravdu nejžádanějších. Daniil Trifonov tím plní svou roli rezidenčního umělce sezony. Po přestávce zazní emblematická skladba programního romantismu, Berliozova Fantastická symfonie.

Program

Antonín Dvořák
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33

Hector Berlioz
Fantastická symfonie, op. 14

Účinkující

Daniil Trifonov klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Zahajovací koncert

Rudolfinum — Dvořákova síň

Superlativy častují Daniila Trifonova pokaždé, když na podiu usedne ke klavíru. Stejný dojem jako světoví kritici měli i návštěvníci společných českofilharmonických koncertů. V nedávné době se Trifonov představil po boku orchestru hned dvakrát: v září 2020 zahájil se Semjonem Byčkovem sezonu Šostakovičovým Koncertem pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, v dubnu 2023 nastudoval s Jakubem Hrůšou Skrjabina. Umělecky šlo o tak špičkové večery, že se vedení filharmonie rozhodlo v Americe žijícího pianistu s ruskými kořeny pozvat, aby se stal rezidenčním umělcem sezony 2024/2025. A přijal!

Rezidenční umělci vystupují během sezony opakovaně. Daniil Trifonov zahraje v Rudolfinu v rámci zahajovacích koncertů, se stejným programem pak v přímé návaznosti v Bratislavě a v prosinci 2024 zavítá s Českou filharmonií do newyorské Carnegie Hall a torontské Koerner Hall. Vždy s Klavírním koncertem Antonína Dvořáka, jehož volba souvisí s připomínkou Roku české hudby 2024. Do kontrapunktu k velkému koncertnímu vystoupení s orchestrem postaví Trifonov svůj klavírní recitál 29. září v Rudolfinu.

K zahajovacím koncertům samozřejmě patří také šéfdirigent. Semjon Byčkov vybral dílo, které se svým orchestrem dosud nenastudoval, přestože patří k důležité součásti jeho repertoáru. Však je to také skladba velmi obdivovaná a populární. „Milovaná se pro umělce sama stává melodií, takřka idée fixe, kterou všude znovu a znovu nachází a všude ji slyší,“ napsal Hector Berlioz v úvodu předmluvy ke své Fantastické symfonii.

Podtitul Epizoda ze života umělcova totiž není pouhou nadsázkou. Inspirací, neřkuli obsesí se mladému Berliozovi stala herečka Harriet Smithsonová, představitelka velkých ženských hrdinek v shakespearovské divadelní společnosti v Londýně, která v roce 1927 hostovala v Paříži a srdce umělcovo si zcela uzmula. A protože ne každá láska končí jako v romantických románech, Smithsonová se nakonec stala paní Berliozovou a skladateli porodila syna.

Jinak ale především začátek jejich vztahu romantickou představu o lásce, dnes poněkud děsivou, vystihuje dokonale. Berlioz sice Smithsonovou nikdy neviděl jinak než na jevišti, což mu ale nezabránilo posílat jí stohy popsaného dopisního papíru. Pořídil si byt, odkud ji mohl pozorovat, jak se vrací domů, a sledovat ji, dokud neusnula. (Dnes jsou na to ve vyspělejších částech světa paragrafy.) Herečka jeho vábení ignorovala, dokud ji společný známý nepozval na koncert s pokračováním Fantastické symfonie, skladba se jmenuje Lélio. Smitshonové došlo, že symfonie i její „sequel“ pojednávají o ní, a pak už to šlo jako po másle. Tedy až do chvíle, kdy shakespearovská herečka začala žárlit na úspěch svého muže, který se sblížil s jistou francouzskou operní zpěvačkou… Ale kdo by si tím kazil poslech Fantastické symfonie?

Účinkující

Daniil Trifonov  klavír

Držitele ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America Daniila Trifonova zná celý svět jako sólistu, komorního hráče i skladatele. Kombinací dokonalé techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen očarovat posluchače i odbornou kritiku. „Má všechno a ještě víc… něhu a také démonický prvek. Nikdy jsem nic takového neslyšela,“ žasla pianistka Martha Argerich. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. V roce 2021 Trifonov obdržel od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „bezesporu nejúžasnějším klavíristou naší doby.“

Rodák z Nižního Novgorodu se začal učit hře na klavír v pěti letech. Studoval u Tatiany Zelikmanové na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě a poté u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích: získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě. V roce 2013 mu přední italští hudební kritici udělili prestižní Cenu Franca Abbiatiho pro nejlepšího instrumentálního sólistu.

Daniil Trifonov v průběhu své kariéry vydal řadu vynikajících nahrávek u různých labelů s recitálovým i koncertním repertoárem. Jako jeden z umělců vydavatelství Deutsche Grammophon naposledy prezentoval v říjnu 2021 nahrávku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. 

V sezoně 2023/2024 zvládl Trifonov velká turné na třech kontinentech s těmi nejlepšími orchestry (Cleveland Orchestra, Toronto Symphony, Los Angeles Philharmonic, Atlanta Symphony, Izraelskou, Newyorskou a Rotterdamskou filharmonií, Orchestre de Paris, Chicago Symphony, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin). Evropské turné absolvoval s violoncellistou Gautierem Capuçonem a sólově vystoupil ve Vídni, Mnichově, Barceloně, Madridu, Benátkách, Miláně, Bostonu, San Franciscu, Dallasu a newyorské Carnegie Hall. 

Trifonov studoval také skladbu, komponuje klavírní koncerty i kompozice pro sólový klavír nebo komorní soubory a sám je premiéruje. V rámci rezidence u Newyorské filharmonie v sezoně 2019/2020 byl kurátorem koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, o sezonu dříve byl rezidenčním umělcem Berlínských filharmoniků.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Antonín Dvořák
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33

Geniálním skladatelem byl Dvořák už i v roce 1876, když napsal Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, ale znala ho v podstatě jen pražská veřejnost. Na velmi skromné živobytí si v té době musel vydělávat jako varhaník a soukromý učitel klavíru. Tvorbě českých skladatelů věnoval tehdy značnou pozornost klavírista Karel Slavkovský. Právě on se stal 24. března 1878 v Žofínském sále v Praze prvním interpretem sólového partu v novém Dvořákově díle. Druhé provedení koncertu se konalo za dva roky opět v Praze se stejným sólistou. V té době, krátce po mimořádném úspěchu Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců v Německu, dostával již Dvořák nabídky od významných nakladatelů. Jeden z nich, Julius Hainauer z Vratislavi, koncert roku 1883 vydal tiskem. Ještě před vydáním provedl Dvořák v partituře rozsáhlou revizi a pozvedl tak dílo do optimální zvukové podoby. Svým koncertem v mnoha ohledech předběhl dobu, což mělo i negativní důsledky. Někteří hudební kritici (ačkoli byli v naprosté menšině) v kompozičních odlišnostech spatřovali slabiny díla, jiní se spíše vypořádávali s vlastní averzí vůči českému patriotismu, což bylo v případě Dvořákově zcela neopodstatněné. I k takovým hlasům se ale skladatel stavěl s velkým nadhledem. Klavírní virtuosce Anně Grosserové po jinak úspěšném koncertu v Berlíně v roce 1884 napsal: „Kritika přetékající posměchem, nenávistí a žlučí (lépe řečeno poprava) mi skýtá hodně veselí a zábavy. Je to stále bláznivější – ale v mém rozletu mě ti pánové v Berlíně přece nezadrží!“ 

Skladatele v rozletu sice nezadrželi, ale jeho Klavírní koncert do jisté míry ano. V následujících letech byl koncert sice nadále prováděn, ale ve srovnání s jinými Dvořákovými velkými díly o poznání méně. Výraznou kapitolou v historii provozování tohoto koncertu ve 20. století se stala úprava sólového partu, kterou patnáct let po Dvořákově smrti vypracoval pražský klavírní virtuos a pedagog Vilém Kurz. Řada jeho žáků i jiných klavíristů koncert v této podobě uváděla, a to i v dobách, kdy už dávno takové úpravy nebyly „v módě“ a naopak se stále víc usilovalo o co nejvěrnější interpretaci skladatelova záměru. Sólista dnešního koncertu András Schiff dobře ví, proč hraje Dvořákovu verzi. V posledních desetiletích tak činí stále více pianistů, celkové provozování skladby je však stále málo časté ve srovnání s jinými koncerty. Klíčem k vysvětlení mohou být slova fenomenálního pianisty Svjatoslava Richtera, který hrál výhradně Dvořákovu verzi. Rozhodně ho netrápily technické limity, musel vždy „pouze“ proniknout k dílu a pochopit ho. Do svého deníku si v listopadu 1977 napsal: „Vzpomínám si, jak dlouho jsem se tento [Dvořákův] koncert učil (téměř tři roky), zatímco Bartókův druhý koncert jsem se naučil během dvou měsíců, aniž bych měl nějaké zvláštní potíže.“ Možná i proto bychom ke Dvořákovu Klavírnímu koncertu obtížně hledali jemu podobný: geniální a přitom neoposlouchaný.

Hector Berlioz
Fantastická symfonie op. 14

Pětivětá Fantastická symfonie op. 14 z roku 1830, kterou mladý Berlioz v sedmadvaceti letech napsal jako svou první velkou orchestrální skladbu, už od své pařížské premiéry 5. prosince 1830 trvale zůstala jeho nejslavnějším a nejčastěji uváděným dílem. V pozadí Epizody ze života umělcova byl skutečný osobní zážitek: zpočátku neopětovaná láska k Julii, Ofélii, Desdemoně a Mirandě shakespearovské divadelní společnosti z Londýna, v roce 1827 hostující v Paříži, herečce Harriet Smithsonové, která se později stala Berliozovou ženou a matkou jeho jediného syna: „Milovaná se pro umělce sama stává melodií, takřka idée fixe, kterou všude znovu a znovu nachází a všude ji slyší,“ píše Berlioz v úvodu své předmluvy ke skladbě, kterou před premiérou díla publikoval v tisku, aby si zajistil pozornost obecenstva i obdivované shakespearovské star. Později připustil, že lze mimohudební program vynechat, „neboť symfonie [jak doufá] může vzbudit hudební zájem sama o sobě, na všech pokusech o výklad úplně nezávisle, a třeba i proti němu.“

Téma, představující Harriet hudebně převzal ze starší kantáty Hermine, kde symbolizovalo neopětovanou lásku, ona Berliozova idée fixe (utkvělá představa, termín z psychiatrie si pamatoval ze studia medicíny) se v hudbě symfonie objevuje v různých variačních podobách: jako zázrak se objeví v plesové scéně, nahlédne do scény na venkově, a poznáme ji v opiovém snu o umělcově popravě, kde se jen sladce mihne těsně, než dopadne katova sekera na jeho hlavu. V závěrečné větě navštíví umělcův strašidelný pohřeb v převleku za čarodějnici, vykouzleném groteskními přírazy sólového es klarinetu.

Vlastní formu symfonie, i přes výrazově stimulující poetický program, tvoří tři symfonické věty, proložené dvojicí scherz bez trií: První věta je dvoudílná: pomalý úvod (Largo v c moll), nazvaný Sny přechází do Allegra v C dur Vášně s motivem romance, kterou skladatel kdysi věnoval své první, ještě dětské lásce. První scherzo velké Scény na plese v tónině A dur s dvojicí harf v rytmu valčíku (Berlioz si přeje raději čtyři, nejlépe osm) vystřídá rozměrné Adagio Scény na venkově, kde úmyslnou připomínku Beethovenovy Šesté vyvolá nejen tónina F dur ale i vzdálená bouře v působivých akordických tremolech tympánů, prokládaná tesknými sóly hoboje a anglického rohu, která bezpochyby inspirovala magický závěr Wagnerova Tristana a Izoldy. Druhé scherzo, Pochod na popraviště (Allegretto v g moll) připomíná krátké reportážní vstupy do jednoduchého děje, končícího potupnou smrtí literárního hrdiny, který zavraždil svou nevěrnou milou: Temný zvuk vířivých bubnů jistě ještě v Berliozově době musel živě připomínat realitu.

Závěrečná, opět dvoudílná věta Sabbat čarodějnic (opět Allegro v C dur) je velkolepou parodií, plnou ironie a černého humoru. Budoucí autor Ježíšova dětství tu rouhavě paroduje katolickou mši za zemřelé a sarkasticky předvádí svůj kontrapunktický exhibicionismus v bravurní fuze Sabbatu, kterou v závěru kříží s nápěvem Dies irae v cantu firmu. Je to černá groteska plná jízlivé ironie a zvukového řádění, kdy podle Heinricha Heina „všichni hadi, schovaní v lidském srdci, nadšením radostně syčí.“

Řada bicích nástrojů, jako jsou různé druhy bubnů a zvonů, které Berlioz v partituře symfonie použil, už dávno ztratila svou funkci v běžném životě a jejich zvuk dnes vnímáme jinak než skladatel a jeho současníci. Dnešní provedení se chce k autentickému posluchačskému zážitku co možná nejvíc přiblížit, a proto se vedle historických vířivých bubnů v závěru pochodu na popraviště rozehrají v závěrečné části symfonie skutečné zvony z dílny mistra zvonaře Rudolfa Manouška.