Program
Joseph Haydn
Symfonie č. 44 e moll, Hob I:44
Dmitrij Šostakovič
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107
Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur, op. 36
Čtyřiadvacetiletý violoncellista Sheku Kanneh-Mason patří mezi nejnadanější umělce své generace. U České filharmonie debutuje s jednou z nejobtížnějších, ale i nejkrásnějších skladeb cellového repertoáru: Šostakovičovým prvním koncertem. Zazní také Haydnův „Filosof“ a Beethovenova symfonie, kterou dobová kritika označila za svíjející se obludu.
Koncert z řady B
Joseph Haydn
Symfonie č. 44 e moll, Hob I:44
Dmitrij Šostakovič
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107
Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur, op. 36
Sheku Kanneh-Mason violoncello
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
„Hudba rozšiřuje vaši imaginaci. A dává vám možnost vyjádřit to, co slovy nelze. Obvykle tomu říkáme emoce.“ – Sheku Kanneh-Mason
Britský violoncellista s africkými a karibskými kořeny Sheku Kanneh-Mason je ve svých čtyřiadvaceti letech hudební celebritou. A to nejen proto, že hrál na královské svatbě Meghan Markle a prince Harryho. „Nejdříve jsem byl osloven, zda bych nechtěl během obřadu vystoupit. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano. A pak zazvonil telefon – ‚Ahoj, tady je Meghan. Chystáme svatbu a byla bych ráda, kdybys nám na ní zahrál.‘ Byl jsem úplně u vytržení,“ vzpomíná na moment, který v přímém přenosu sledovalo asi 30 milionů lidí po celém světě.
Důvodů, proč Kanneh-Masona zná širší než výhradně klasickohudební publikum, je však více. V roce 2016 se stal vítězem BBC Young Musicians, rok předtím se svými sourozenci vyhrál televizní soutěž Británie má talent. Jeho album Inspirace z roku 2018 se stalo nejprodávanějším debutem roku. Deska obsahuje i Šostakovičův první koncert pro violoncello, s nímž pod taktovkou Semjona Byčkova nyní debutuje s Českou filharmonií.
Jeden z nejobtížnějších kusů violoncellové literatury, který Šostakovič napsal inspirován hrou Mstislava Rostropoviče, zařadil šéfdirigent České filharmonie mezi dvě klasicistní skladby, které v sobě rovněž nesou intenzivní hudební napětí. Haydnově symfonii č. 22 se přezdívá „Filosof“. Ač se toto jméno na dochovaném originálu partitury neobjevuje, přezdívka pochází již z období skladatelova života. Předpokládá se, že název je odvozen od dialogu mezi hornou a anglickým rohem v první větě, který tehdejším posluchačům společně se zamyšlenou atmosférou některých částí skladby připomínal filosofickou disputaci.
Ludwig van Beethoven se v době komponování své druhé symfonie potýkal se zdravotními problémy. Nejděsivější z nich: postupně ztrácel sluch. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, které však nepomáhaly. Beethoven tou dobou dokonce uvažoval o dobrovolném ukončení života a jeho rozpoložení můžeme ve skladbě vycítit. Její hudba je místy až vzpurná. Ostatně, dobová kritika ji popsala takto: „Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního.“
Sheku Kanneh-Mason violoncello
Rodinný dům v Nottinghamu, kterým se neustále line hudba. To je dětství jednoho ze světově nejžádanějších mladých violoncellistů současnosti, držitele Řádu britského impéria Sheku Kanneh-Masona, jehož obětaví rodiče podporují v hudební dráze nejen jeho, ale i dalších šest talentovaných sourozenců. Sheku je z nich však v současné době ten nejslavnější: světové renomé získal v roce 2016 díky soutěži BBC Young Musician, kterou vyhrál v pouhých sedmnácti letech, následovalo vystoupení na svatbě vévody a vévodkyně ze Sussexu, díky němuž se proslavil i na celospolečenské rovině.
A právě to je jeho hudební krédo: provádět hudbu, která bude dostupná všem. Proto ho dnes můžeme potkat ve slavných koncertních sálech od londýnské Wigmore Hall po newyorskou Carnegie Hall, stejně jako například ve školní tělocvičně, kde hraje dětem. V době lockdownu, na jaře 2020, také spolu se svými sourozenci pořádali z nottinghamského domova živé koncertní přenosy, které sledovaly stovky tisíc posluchačů z celého světa. Navázali tak na společné veřejné vystupování z roku 2015, kdy se úspěšně zúčastnili televizní show Britain’s Got Talent. Právě zde byli označeni za „pravděpodobně nejtalentovanější hudební rodinu světa“, jejíž celkový chod a cestu všech sedmi sourozenců k hudbě popisuje jejich matka Kadiatu ve své knize House of Music: Raising the Kanneh-Masons.
Stejně jako jeho sourozenci i Sheku studoval na Royal Academy of Music v Londýně (Hannah Roberts) a hned po jejím absolvování v roce 2022 zde začal působit jako hostující pedagog. Zároveň naplňuje svou hvězdnou kariéru při účinkování s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Londýnská filharmonie, Orchestre de Paris, Newyorská či Losangeleská filharmonie, a pořádá světová turné. Sezonu 2023/24 například zahájil vystoupením na závěrečném koncertě festivalu BBC Proms, dále jsme ho mohli potkat při sólovém recitálu v Kanadě a USA, v duu s kytaristou Plíniem Fernandesem nebo se sestrou, klavíristkou Isatou. Sourozenecké duo pro posluchače není žádnou novinkou: kromě koncertů je můžeme společně slyšet i na albu Song. Na tomto svém nejnovějším CD, které následuje po Inspiration (2018) a Elgar (2020), představuje Sheku Kanneh-Mason velice osobní výběr (ať už originálního či upraveného) repertoáru různých žánrů. Snaží se navázat na zvukové kvality violoncella, jehož zpěvný tón i zde vytváří na svůj nástroj z dílny Mattea Goffrillera z roku 1700.
Se Šostakovičovým prvním violoncellovým koncertem, který dnes v jeho podání uslyšíme, si už zažil mnohé. Jejich společná cesta začala na zmíněné soutěži BBC Young Musicians, kde mladému violoncellistovi přinesl v závěrečném kole celkové vítězství. Od té doby hrál tento koncert mnohokrát, připomeňme vystoupení v říjnu 2023, kdy mu v průběhu produkce dvakrát praskla struna. Poprvé situaci vyřešil odchodem do zákulisí, podruhé si již vypůjčil nástroj z violoncellové sekce Orchestru de Paris, se kterým pod vedením Nathalie Stutzmann hrál. S Českou filharmonií dnes vystoupí poprvé; plánovaný Elgarův koncert byl lednu 2022 z důvodu pandemie zrušen.
Semjon Byčkov dirigent
V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.
Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.
Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.
Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.
Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.
Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.
Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.
Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem.
Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“
V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America.
Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.
Joseph Haydn
Symfonie č. 44 e moll Hob I/44
Symfonie č. 44 e moll „Smuteční“ Hob I/44byla napsána v roce 1771, kdy Joseph Haydn působil na knížecím dvoře Esterházyů. Jako kapelník orchestru opatřoval dvůr svými kompozicemi, které měly udržovat krok s dobou. Ambiciózní uherská šlechta toužila po tom, aby v jejích nově postavených reprezentativních sídlech, jež se měla co nejvíce přiblížit lesku Versailles či Schönbrunnu, zněla svěží moderní hudba a Haydn se stal v tomto směru ideální volbou. Jeho služba, k níž patřila kromě komponování například také odpovědnost za členy orchestru, péče o nástroje a hudební knihovnu, se nakonec protáhla na třicet let. Kladnou úlohu v tom jistě sehrálo nejen štěstí, ale i skladatelova nekonfliktní, laskavá, skoro až otcovská povaha. Ve stáří na tuto životní etapu vzpomínal s vděčností: „Můj kníže byl spokojen se všemi mými pracemi, zakoušel jsem potlesk, jako vedoucí orchestru jsem mohl dělat pokusy, pozorovat, co způsobuje účinek a co ho tlumí, také vylepšovat, přidávat, škrtat, vážit. Byl jsem odloučen od světa, nikdo v mé blízkosti až na mne samého mě nemohl vztekat a zlobit, a tak jsem se musel stát originálním.“
Dnes si tvorbu Josepha Haydna spojujeme zejména se symfoniemi a smyčcovými kvartety, v nichž se projevil jako odvážný experimentátor. V 70. letech 18. století se věnoval tvorbě symfonií, které myšlenkově spojil s citovým hnutím Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Projevilo se to v upřednostňování mollových tónin, kontrastnější dynamice, rytmické naléhavosti a v použití barokního kontrapunktu. Většinu z těchto prvků najdeme také v Symfonii č. 44 e moll „Smuteční“, ať už je to úvodní motiv neklidné první věty Allegro con brio, hlavní část druhé věty, která je kánonem v oktávě (hluboké smyčce nastupují s totožnou melodií jako housle, avšak o oktávu níž a o tři doby později), půvabně klidné Adagio nebo rozbouřené Finale věty závěrečné. K originalitě této skladby patří umístění Menuetu na pozici druhé věty (na svou dobu se jedná spíše o výjimku) a tóninová jednota: všechny věty jsou v hlavní tónině vyjma střední části Menuetu a věty třetí, které jsou napsány ve stejnojmenné tónině E dur.
Svůj nehudební název dostala symfonie snad přímo od Haydna, který si přál, aby pomalá věta tohoto díla zazněla při jeho pohřbu. Skutečnost byla ale nakonec jiná a při velkolepém smutečním obřadu se hrálo Requiem skladatelova mladšího přítele Wolfganga Amadea Mozarta.
Dmitrij Šostakovič
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107
Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur, op. 36
Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.