Program
Johannes Brahms (arr. Detlev Glanert)
Čtyři vážné zpěvy, op. 121, úprava pro basbaryton a orchestr (2004)
Johannes Brahms
Symfonie č. 2 D dur, op. 73
I středoevropská společnost v druhé půlce 19. století byla ostře a nesmiřitelně rozdělena. Jádrem sporu se stalo vyznání, ovšem umělecké. Wagneriáni a brahmíni si nemohli přijít na jméno. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov se rozhodl udělat radost následovníkům druhých zmíněných a sestavil program cele věnovaný tvorbě Johannesa Brahmse.
Koncert z řady B
Johannes Brahms (arr. Detlev Glanert)
Čtyři vážné zpěvy, op. 121, úprava pro basbaryton a orchestr (2004)
Johannes Brahms
Symfonie č. 2 D dur, op. 73
Christian Immler basbaryton
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Symfonie č. 2, jejíž první provedení se uskutečnilo v roce 1877, pochází z období, během něhož se Johannes Brahms definitivně etabloval jako výrazná osobnost vídeňského hudebního života. Autor ji označil jako „pastorální“, jistě ne bez odkazu k šesté symfonii svého velkého vzoru, Ludwiga van Beethovena. Nálada díla se nám může zdát veselá, a pokud přináší smutnější tóny, tak chlácholivé. Přesto o ní Brahms svému nakladateli napsal, že „je tak melancholická, že ji nebudete moci snést. Nikdy jsem nic tak smutného nenapsal a partitura musí vyjít ve smutku.“ Možná to bylo myšleno ironicky, ostatně Beethoven byl pro Brahmse nejen inspirací, ale také stínem, který jeho sebevědomí provázel ještě dosti dlouho.
Široce rozklenutá melodie hlavního tématu první věty náleží k Brahmsovým nejpůsobivějším. Druhá věta zachovává příbuznou náladu, a ještě prohlubuje její niternost. Scherzo respektuje charakter klasického menuetu, invenčně i zpracováním připomíná odlehčenou serenádu. Z celkové poklidné nálady vybočuje až finální věta, ačkoli i v ní jsou okamžiky zastavení. Ve formálně vyvážené symfonii upoutá rytmická pregnance a instrumentace, v níž Brahms účinně uplatňuje oblíbenou barvu lesních rohů, svítivé smyčce a dřevěné dechové nástrojů.
Čtyři vážné písně dokončil Brahms na sklonku svého života, v době, kdy se vyrovnával s odchodem své přítelkyně Clary Schumannové. Začínal také pociťovat projevy nemoci, jež se mu stala brzy osudnou. V nelehkém čase sáhl po látce z Lutherovy Bible a jako již dříve ve svém Německém rekviem se zaměřil spíše na existenciální než vysloveně náboženské pasáže. První tři písně jsou tak především výpovědí o konečnosti a pomíjivosti lidského života. V poslední pak nalezneme naděje plnější pohled na člověčí úděl.
Písně zazní v orchestrální úpravě Detleva Glanerta, který je zasazuje do rámce čtyř preludií a postludia a vytváří tak souvislý hudební tok, jímž umocňuje působivost původního díla. Role sólisty se zhostí Christian Immler, který svým vystoupením naváže na úspěšnou spolupráci s Českou filharmonií z roku 2022. Tehdy spolu se Semjonem Byčkovem premiérovali Glanertovu Pražskou symfonii.
Christian Immler basbaryton
Od chlapeckého altisty ve sboru Tölzer Knabenchor až po hvězdného basbarytonistu, který objíždí hlavní koncertní sály světa. Christiana Immlera, oceňovaného za svůj hlas „vřelého a ušlechtilého zabarvení a velké pružnosti“ (Forum Opera), známe především jako interpreta barokních a raně klasicistních děl. Postupně se však jeho repertoár rozrůstá přes recitálovou a orchestrální tradici 19. století až po díla současných autorů. Nevynechává ani operní produkce.
Kromě zpěvu na Guildhall School of Music v Londýně u Rudolfa Piernayho vystudoval také muzikologii na Royal Holloway College (právě dokončuje doktorské studium a zároveň se sám věnuje pedagogické činnosti). Mezinárodní kariéru nastartoval vítězstvím v soutěži Nadii a Lili Boulangerových v Paříži, která mu otevřela cestu k předním světovým orchestrům (symfonický orchestr BBC, Orchestr lipského Gewandhausu či amsterdamského Concertgebouw), do slavných koncertních síní (Wigmore Hall, Pařížská filharmonie, salcburské Mozarteum ad.) a na prestižní operní pódia (např. Opéra Comique, Grand Théâtre de Genève).
Dlouhodobě spolupracuje s klavíristou Helmutem Deutschem. Společně vydali velice úspěšná CD Modern Times a Hidden Treasure, která získala ocenění „Diamant dʼOpéra“ a prestižní „Diapason Découverte“. Letos vychází jejich nahrávka písní Roberta Gunda a Wilhelma Grosze, která odráží Immlerovu fascinaci skladatelskými emigranty 20. století.
Pro pražské publikum je Christian Immler známou tváří. V roce 2022 posluchačům uhranul jako Pilát v Janových pašijích, které tehdy provádělo v Rudolfinu Collegium 1704. Ve stejný rok přijel do Prahy ještě jednou, aby spolu s Českou filharmonií, Catrionou Morison a Semjonem Byčkovem premiérovali 4. symfonii Detleva Glanerta nesoucí přízvisko „Pražská“. Koncert měl velice pozitivní ohlasy stran hudební kritiky, jež vyzdvihla nejen skladbu samotnou, práci orchestru, ale také sólisty s jejich „kultivovaně uměřeným dramatickým projevem i emocemi prostoupenou komorní práci s textem“ (Petr Veber pro KlasikuPlus.cz). Sólisté poté skladbu se Semjonem Byčkovem provedli ještě dvakrát, a to v Lipsku a Amsterdamu, o jejichž orchestrech se Christian Immler v jednom z rozhovorů vyjadřuje velice pochvalně, přesto však komentuje, že „Česká filharmonie je ohromující, prostě… nejlepší“.
V této sezoně uslyšíme Christiana Immlera s Českou fiilharmonií hned dvakrát: kromě tohoto koncertu, který naváže na Glanertovu tvorbu z minulé spolupráce, se stane sólistou Bachovy Mše h moll. Z té zná nejen basový part (kromě četných koncertů Immler vystupuje i ve známé a v době svého vydání hojně diskutované nahrávce Marka Minkowského), ale dokonce i altový. Poprvé ji totiž natočil ještě jako dětský sólista.
Semjon Byčkov dirigent
V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.
Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.
Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.
Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.
Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.
Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.
Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.
Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem.
Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“
V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America.
Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.
Johannes Brahms
Čtyři vážné zpěvy, op. 121, úprava pro basbaryton a orchestr & Symfonie č. 2 D dur, op. 73