Nenašli jsme žádné výsledky

Zkuste použít jiný výraz nebo kontaktujte náš Zákaznický servis.

Hledat

Česká filharmonie • Franz Welser-Möst


Přesně po deseti letech přivítáme u České filharmonie legendárního amerického pianistu Emanuela Axe. Na pozvání dirigenta Franze Welsera-Mösta přednese 25. klavírní koncert svého oblíbeného Mozarta. Welser-Möst při své třetí návštěvě u orchestru uvede dvě symfonická díla Jeana Sibelia, jehož návraty do Rudolfina jsou vždy vítány.

Koncert z řady C | Délka programu 1 hod 40 min

Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503 (39')

— Přestávka —

Jean Sibelius
Finlandia, symfonická báseň, op. 26 (9')

Jean Sibelius
Symfonie č. 5 Es dur, op. 82 (32')

Účinkující

Emanuel Ax klavír

Franz Welser-Möst dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Franz Welser-Möst

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Poslední volná místa
0
4
Poslední volná místa
8
4
Volná místa
28
2
Volná místa
17
3
Cena od 250 do 1200 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům.

Před večerními koncerty preludia začínají v 18.30 hodin v Sukově síni.
Před sobotním odpoledním koncertem preludium začíná ve 14.00 hodin v Sukově síni.

Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Emanuel Ax   klavír

Emanuel Ax

„Během několika minut jsme zcela uchváceni intenzitou jeho intelektu a uměleckého výkonu,“ píše The Los Angeles Times o dnes již čtyřiasedmdesátiletém klavíristovi Emanuelu Axovi. „Manny“, jak je někdy přezdíván, bývá označován za jednoho z nejupřímnějších a nejskromnějších umělců dnešní doby, přestože se již od roku 1974, kdy vyhrál první ročník Mezinárodní klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu, pohybuje na výsluní světové hudební scény. Má dokonce svůj fanklub „Manny Ax’s Manics“, jehož členové nosí na koncerty své modly trička s tímto názvem.

Emanuel Ax se narodil v Polsku, ale již v raném dětství se s rodiči přestěhoval do Kanady a posléze do New Yorku. Tam vystudoval Juilliard School, kde nyní sám vyučuje, a zažil si svůj koncertní debut v rámci Young Concert Artists Series. Vítězství ve zmíněné Rubinsteinově soutěži spolu s cenou Michael Award of Young Concert Artists a Avery Fischer Prize ho doslova katapultovalo na koncertní pódia, na kterých dosáhl těch největších úspěchů jako sólista i jako komorní hráč.

Pro jeho kariéru bylo důležité také uzavření partnerství s vydavatelstvím Sony Classical, pro které exkluzivně natáčí již od roku 1987. Druhé a třetí album z řady Haydnových klavírních sonát dokonce získalo cenu Grammy. Tuto nejprestižnější cenu, již může CD získat, obdržel i za Beethovenovy a Brahmsovy sonáty pro violoncello a klavír, které natočil se svým dlouholetým uměleckým partnerem Yo-Yo Mou. S ním a Leonidem Kavakosem se také v poslední době pustili do ambiciózního projektu nahrávek všech klavírních trií a také symfonií Ludwiga van Beethovena v úpravě pro jejich obsazení. Z projektu „Beethoven for Three“, který nyní propagují i živě na koncertních pódiích, mají zatím natočeny symfonie 2, 5 a 6 spolu s prvním triovým opusem. 

Kromě tradičního repertoáru (či jeho úprav) se však velice intenzivně věnuje také premiérování nových děl soudobých skladatelů. Jeho prsty tak poprvé prošly skladby například Krzysztofa Pendereckého či Johna Adamse; v říjnu 2023 pak premiéroval druhý klavírní koncert Anderse Hillborga, The MAX Concerto, který tento současný švédský skladatel napsal na objednávku Sanfranciského symfonického orchestru v čele s Esou-Pekkou Salonenem. Kromě toho byla letošní sezona ve znamení evropských turné (hlavně s Královským orchestrem Concertgebouw a Bavorským státním orchestrem) a beethovenovsko-schönbergovských recitálů po Spojených státech, kde (konkrétně v New Yorku) Ax se svou ženou, klavíristkou Yoko Nozaki, také žije. 

Franz Welser-Möst  dirigent

Franz Welser-Möst

Již 22 let formuje Franz Welser-Möst jako hudební ředitel nezaměnitelnou zvukovou kulturu Clevelandského orchestru. Tu vychvaluje nejen hudební kritika, ale i množství různorodého publika, které se za Welser-Möstovo dramaturgické působení značně rozrostlo o mladou generaci. Kromě tradičních koncertních repertoárových kusů zde uvádí tento držitel zlaté medaile Kennedyho centra umění světové premiéry skladeb psaných na objednávku i některé operní produkce. Se smlouvou až do roku 2027 se stává hudebním ředitelem s nejdelším funkčním obdobím, který tento orchestr kdy měl. 

Welser-Möstova cesta k dokonalé profesní realizaci, kterou mu nyní Clevelandský orchestr poskytuje, však nebyla jednoduchá. Dirigent vše popisuje ve své knize Als ich die Stille fand. Ein Plädoyer gegen den Lärm der Welt (v angličtině From Silence: Finding Calm in a Dissonant World), která vyšla v roce 2020 (v anglickém překladu 2021): například to, jak mu kariéru houslového virtuosa už v průběhu studií překazila těžká autonehoda, a to ho definitivně nasměrovalo vstříc dirigování. Také na své dirigentské začátky má množství krušných vzpomínek, a to hlavně na šestileté období, kdy stál v čele Londýnského filharmonického orchestru, který zastihl v dost nehostinné atmosféře. Poté však stoupal pouze vzhůru, přes curyšskou Operu až do Clevelandu.

Jen krátkou zastávkou bylo jeho působení ve Vídeňské filharmonii, se kterou má dodnes jako hostující dirigent obzvláště úzký a produktivní vztah. Dvakrát ji dirigoval při oblíbených Novoročních koncertech, pravidelně na koncertech ve vídeňském Musikvereinu i na turné po světě včetně pamětních koncertů v Sarajevu a ve Versailles. Často ho také vídáme na Salcburském festivalu, který Welser-Möstovi v roce 2020 udělil významnou festivalovou cenu (rubínovou brož). Kromě inscenací jako Rusalka, Růžový kavalír nebo Fidelio zde měl triumfální úspěch s novou produkcí opery Richarda Strausse Die Liebe der Danae a v roce 2017 s operou Lear Ariberta Reimanna. Obrovské nadšení sklidila v roce 2018 Salome Richarda Strausse i rok poté Elektra stejného autora, která se konala na sté výročí své premiéry a která Welser-Möstovi vynesla Rakouskou cenu hudebního divadla.

Ze Salcburského festivalu existuje také řada CD i DVD nahrávek, kterými Welser-Möst obohacuje svou i tak rozsáhlou a cenami ověnčenou diskografii. Jeho nahrávky s Clevelandským orchestrem (v poslední době například díla Richarda Strausse či amerického skladatele George Walkera, které vydal vlastní label orchestru) lze navíc od roku 2020 sledovat na vlastní streamovací platformě orchestru Adella.live.

Clevelandský orchestr vyslechla pod taktovkou Franze Welser-Mösta v září 2022 i Praha. Program sestavený pouze z děl Richarda Strausse tehdy ohromil publikum Dvořákovy Prahy. S Českou filharmonií se tento rakouský dirigent v Rudolfinu představí již potřetí.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503

Ve druhé polovině osmdesátých let 18. století byl Wolfgang Amadeus Mozart na vrcholu svých tvůrčích sil. Počínaje rokem 1785 vznikly jeho nejslavnější opery, symfonie Pražská, Es dur, g moll a Jupiterská, smyčcové kvartety od č. 19 výše, populární Serenáda č. 13 pro smyčcový kvartet a kontrabas (Malá noční hudba), Requiem a také řada klavírních koncertů. Tomuto nástroji Mozart velmi dobře rozuměl už od dětství a ovládal ho. Jako skvělý klavírista, schopný bohatých improvizací, se ostatně představil také v lednu roku 1787 při návštěvě Prahy, kdy mimo jiné dirigoval v Nosticově divadle svou operu Figarova svatba a uvedl Symfonii D dur zvanou Pražská (K 504). Dočkal se nadšeného přijetí. Dokončení Koncertu pro klavír a orchestr č. 25 C dur (K 503) v prosinci 1786 jen těsně předcházelo Mozartovu pobytu v Praze, ve městě, kde byl podle vlastních slov „zahrnut všemi možnými zdvořilostmi a poctami“. Předvedl zde, třeba jen v soukromí, také ukázky ze své poslední klavírní skladby?

Koncert C dur byl psán pro orchestr s flétnou, hoboji, fagoty, lesními rohy, trubkami, tympány a samozřejmě smyčcovými nástroji a svou délkou i symfonickým charakterem náleží v tomto žánru k Mozartovým stěžejním dílům. První věta koncertu (Allegro maestoso) v sonátové formě motivicky upomene na Marseillasu a dokonce na vstupní „osudový“ motiv z Beethovenovy páté symfonie (1808). Také druhá věta (Andante) zachovává sonátovou formu, plyne však v klidném, lyrickém toku a výrazně kontrastuje s krajními částmi koncertu. Závěrečnou větu (Allegretto) vystavěl autor jako rondo, hravé a odlehčené v rytmu gavoty. Nebyl by to ovšem Mozart, kdyby se celý koncert nenesl v duchu harmonické vynalézavosti (a oscilování mezi dur a moll), pianistické virtuozity i melodické krásy. Dílo bylo komponováno ve Vídni pro jednu z adventních akademií a s jistotou víme, že tu zaznělo na akademii 7. března 1787, tiskem však vyšlo až po Mozartově smrti, navíc za dosti složitých okolností a peripetií vedoucích od skladatelovy vdovy Konstance k několika nakladatelům.

Jean Sibelius
Finlandia, symfonická báseň & Symfonie č. 5

Jean Sibelius, pojmenovaný rodiči Johan Julius Christian a nazývaný Janne, se narodil v městě Hämeenlinna na jihu Finska. Země v tu dobu náležela k Ruskému impériu jako více či méně autonomní velkoknížectví. Po dlouhé koexistenci v jednom správním celku se švédským královstvím se v 19. století finský lid vymezoval jak vůči setrvávajícímu švédskému vlivu, tak – později – vůči rusifikaci, a prožíval své národní probuzení. Kultura, jazyk, mytologie, hrdinské momenty z dějin, to vše hrálo důležitou roli. Sám Sibelius vyrůstal v prostředí hovořícím švédsky a k finštině si musel najít cestu. Napomohl tomu i karelo-finský epos Kalevala, sestavený na základě ústní tradice Karelů a Finů a vydaný v definitivním znění roku 1849. Mladý skladatel jím byl doslova uchvácen, sice nikoliv jako první, zato však nejvýznamnější mezi finskými autory. Svá hudební studia na konzervatoři v Helsinkách ukončil v roce 1889 a odešel dál studovat do Berlína a Vídně. Po návratu domů se oženil (1892) s Aino Järnefelt z významné „pro finsky“ orientované rodiny.

Příběhy z Kalevaly a jejich atmosféra prostupovaly Sibeliovým dílem kontinuálně, ať už se jednalo o symfonické básně Kullervo, op. 7, a Lemminkäinen, op. 22 (cyklus čtyř legend spjatých postavou Lemminkäinena), nebo o Tapiolu, op. 112, z roku 1924. Kromě toho Sibelius velmi citlivě vnímal krásu severské přírody, do níž se vždycky rád vracel. V názvu symfonické básně Finlandia, op. 26, jako by se tyto jeho inspirace – dávný svět runových pěvců, boj národa za svobodu, velikost přírody – spojovaly, přesto je však geneze díla pozoruhodná i z dalšího důvodu. Hudba totiž původně vznikla roku 1899 jako doprovod k živým obrazům, inscenovaným začátkem listopadu v Helsinkách na protest proti cenzuře tisku, prosazované ruskou stranou. Šestá část (Finsko se probouzí) a část pátá (Velká nenávist) poskytly hudební materiál pro konečnou verzi Finlandie (1900). Z pochopitelných důvodů krystalizoval také název skladby, pro nějž se hledaly politicky průchozí varianty jako Radostné pocity při probuzení jara, Skandinávský sborový pochod, La Patrie nebo Impromptu, než Axel Carpelan navrhl název konečný. Finlandia začíná bolestným dvoutónovým motivem a celá úvodní plocha (Andante sostenuto) se nese ve vážném, patetickém duchu. Ukončí ji rytmicky úderné volání k boji (Allegro moderato), břeskné, ale nikoliv tragické. Zřejmě největší popularitu si však získala hymnická část, melodie, která – otextována – žila svým vlastním životem a měla dokonce šanci stát se finskou státní hymnou. 

Uvádění Sibeliových skladeb se věnoval systematicky nejstarší profesionální orchestr v Helsinkách, založený roku 1882 dirigentem a skladatelem Robertem Kajanusem. Je zarážející, kolik českých hudebníků, zejména hráčů na dechové nástroje, se u pultů filharmonie objevilo. V roce 1900 se tento početný orchestr vydal na turné po Švédsku, Norsku, Dánsku, Německu, Nizozemí a Belgii až na světovou výstavu do Paříže, kde ve dvou koncertech představil výběr ze skladeb finských autorů včetně Sibelia, jenž se zájezdu účastnil coby druhý dirigent. Na programu byla kromě Finlandie také Sibeliova Symfonie č. 1 a symfonická báseň Lemminkäinen. Zájezd měl ukázat vysokou kulturní úroveň země, která musela na přelomu nového století odolávat zvýšenému ruskému tlaku.

Osobnost Jeana Sibelia charakterizoval jistý neklid: nutil ho k cestování, vášnivému přilnutí k mnoha neřestem, někdy k náročnému soužití s početnou rodinou (poslední z jeho šesti dcer, Heidi, se narodila v roce 1911) i k zadlužení, a na druhé straně ho stíhaly chvíle osamocenosti a chmur. Byl vnímán jako zakladatel finské národní hudby, a zároveň jako autor závažných symfonických skladeb, a to v celosvětovém měřítku. S trochou nadsázky by se mezi nimi dalo najít magických devět symfonií, budeme-li v Kullervovi spatřovat úvodní nečíslovanou symfonii a zahrneme-li Osmou, na níž Sibelius pracoval ve třicátých letech, aniž ji však dokončil a uchoval alespoň v náčrtcích. Symfonie č. 5 Es dur, op. 82, patří k jeho nejznámějším dílům. Vznikla během 1. světové války a její první verze měla premiéru roku 1915 v souvislosti s oslavami Sibeliových padesátin, druhá verze o rok později a finální podoba v roce 1919, vždy za autorova vedení. Práce na symfonii se tak časově přelévala přes dramatické válečné období, ale také další historické události – vznik samostatného Finska (1917) a občanskou válku. Po temně laděné čtvrté symfonii (1911) se Sibelius nechal inspirovat především přírodou, jak dokazují často citované úryvky z jeho deníku: přírodou povznášející („Jeden z mých nejsilnějších zážitků! Panebože, jaká krása!“), ovšem i přírodou s drsnější tváří („Mám nádherné téma na Adagio – zem, červi a mizérie, fortissimo a sordina, mnoho sordin! A božské tóny!!! Jásám a chvěji se vzrušením, zatímco duše zpívá.“). V díle se odráží Sibeliovo instrumentační mistrovství, jeho postoj k hudebnímu vývoji reprezentovanému například impresionisty nebo Schönbergem a také kritičnost k vlastní tvorbě, která se mimo jiné projevila přetavením původně čtyřvěté symfonie do tří vět. Ať už nás z nich osloví jakákoliv část, pravděpodobně nezapomeneme na úplný závěr celé skladby: šest akordů oddělených pauzami a otevřených do nekonečného prostoru. 

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Zkuste použít jiný výraz nebo kontaktujte náš Zákaznický servis.