Dětství a studentská léta

Jiří Bělohlávek se narodil 24. února 1946 v Praze. Láska k hudbě se u něj rozvíjela už od prvních let života nejprve bezděčně, když na něj hudba působila jako přirozená součást jeho nejbližšího okolí, a později už aktivně, při vlastním muzicírování. Jeho tatínek Jiří, povoláním právník a soudce, byl totiž vynikajícím klavíristou. Často doma hrával sám nebo s přáteli a byl umělecky činný také na veřejnosti. Korepetoval s amatérským operním souborem, hrál s Pardubickým symfonickým orchestrem i v Československém rozhlase. Když byly synovi čtyři roky, začal ho učit na klavír a předával mu základy hudebního vzdělání.

Zaujetí pro hudbu přivedlo záhy Jiřího Bělohlávka do Kühnova dětského sboru, v jehož řadách nastudoval množství vokálních skladeb a podílel se na operních představeních Národního divadla.

Už v těchto letech se také setkává s osobnostmi, které budou hrát výraznou roli v jeho profesní dráze. Za všechny uveďme Bohuslava Martinů, jehož celoživotním propagátorem a mistrovským interpretem se Bělohlávek stal. Byl to právě Kühnův dětský sbor, který ve spolupráci s Ženským sborem Českého pěveckého sboru provedl v předpremiéře Martinů Otvírání studánek. Stalo se tak 7. prosince 1955 v Praze, v pozdně barokním paláci Sylva-Taroucca, zvaným též Savarin, v rámci večera u příležitosti skladatelových šedesátých pátých narozenin. O dojmu, jaké dílo a jeho provedení zanechalo, psal samotnému Martinů několik dní po uvedení jeho přítel a autor veršů Studánek Miloslav Bureš.

Otvírání studánek bylo závěrečným číslem večera. Mělo tak velký úspěch, že lidé ke mně přicházeli se slzami v očích. Což teprve kdyby býval byl přítomen sám Mistr díla. Kromě jiných přišel ke mně i Václav Talich dojat a nadšen zároveň. (…) Prof. Kühn nastudoval skladbu s opravdovým porozuměním a zapojil do ní ženský i dětský sbor. Zejména dětské hlasy byly dojímavé.

— Miloslav Bureš píše Bohuslavu Martinů [ 2 ]

Se sborem se Jiří Bělohlávek v roce 1956 účastnil první mezinárodní olympiády sborového zpěvu v Paříži, z níž si těleso odvezlo první místo. Dle vzpomínek hudebníka Jana Farmera Obermayera [ 3 ] patřili on, Jiří Bělohlávek a Josef Průdek (pozdější operní pěvec a režisér) ke stabilním sólistům sboru, což jim, přesněji jejich hlasům pomohlo i na plátna tehdejších kin. Zmíněná trojice ještě s Pavlem Kühnem natočila v doprovodu Filmového symfonického orchestru sbory pro úvodní píseň oceňovaného a dodnes oblíbeného filmu Smrt v sedle (1958). Song nese název Seno a stáj a textem i hudbou krásně zapadá do rodokapsové romantiky celého filmu.

Sbor, přesněji jeho umělecký vedoucí, zasáhl do života mladého adepta hudební múzy také jedním rozhodnutím. Při společné cestě ze zkoušky mu jednou profesor Kühn řekl: „Ty budeš hrát na cello.“ A při příští zkoušce už měl Jiří Bělohlávek připravený nástroj a domluvené soukromé hodiny u profesora Karla Pravoslava Sádla. To mu bylo necelých dvanáct let. Když nedlouho nato, v roce 1958 Jan Kühn zemřel, stál v Rudolfinu Jiří Bělohlávek čestnou stráž vedle jeho rakve.

Zpívání v Kühnově dětském sboru bylo pro mne více než deset let hlavní zábavou a současně znamenitou školou hudby a života. To poslední si člověk uvědomí až zpětně. Nejraději vzpomínám na spoluúčinkování našeho sboru v Národním divadle. Jakobín, Liška Bystrouška, Bohéma, Honzovo království, Smrt kmotřička a samozřejmě ‚šlágr‘ Carmen – to byly světy, které se nám otevíraly, vábily nás, obluzovaly, aby se konečně pro mnohé známé staly životní láskou a osudem.

— Jiří Bělohlávek / Jan Kühn a trvalý otisk jeho sborů v hudebním dění 2017 [ 4 ]

Přes nepříznivou společenskou realitu padesátých let, která se dotkla i rodiny (otec byl při politických čistkách vyhozen od soudu), vzpomínal Jiří Bělohlávek na své dětství a rodinné zázemí jako na základní hodnotu, z níž čerpal po celý život: „Přes veškeré nepřízně osudu a peripetie, kterými otec procházel, dokázali s mojí maminkou pro mne i moji sestru vytvořit naprosto harmonický přístav. Vše, co se dělo kolem, se nás dětí nedotklo, já jsem to dokonce dlouho vůbec nevnímal. (…) U nás se o hrůzách komunismu vůbec nemluvilo. Rodiče nás tím nechtěli zatěžovat. To, čím prošel tatínek, jsem se dozvěděl až mnohem později, až když jsem se začal sám ptát. Do té doby to hlavní, o co jsem se zajímal, bylo moje studium: hudba, sbor, violoncello, později partitury. To, že mi rodiče takovou výlučnou koncentraci umožnili, přinesla i skutečnost, že jsem vyrůstal v závětří, ‚v bavlnce‘… “ [ 5 ]

Po základní škole chtěl Jiří Bělohlávek pokračovat studiem na konzervatoři. Aby měl průpravu i v teoretických předmětech, přihlásil se na jaře 1960 do Hudební školy hlavního města Prahy ve Voršilské ulici a hned tu také začal navštěvovat školní orchestr. Zkoušky na Pražskou konzervatoř úspěšně složil a v září nastoupil do violoncellové třídy profesora Bedřicha Jaroše. Pilně a s úspěchem studoval, jak o tom svědčí jeho vysvědčení, a se svými spolužáky dokonce vytvořil svůj první komorní orchestr. Koncertoval ale nejen ve škole. Každou sobotu se doma účastnil pravidelných hudebních seancí svého otce a jeho přátel.

V únoru 1961 se jeho jméno vůbec poprvé objevilo v tisku. Nikoli však v souvislosti s violoncellem. Odvážní začátečníci: Orchestr mladých – tak zní název článku Mladé fronty pojednávající o třicetičlenném studentském orchestru, který dirigoval mladík jménem Jiří Bělohlávek. [ 6 ]

Byly to pro mne nádherné roky. Roky rozletu jak lidského, tak i uměleckého. Ta škola mívala - a myslím, že má podnes - obrovskou atmosféru. Dává svým posluchačům pocítit, že vystoupili ze světa všedního dne a vstoupili do světa, kde hudba a umění jim otevírá brány velikého dobrodružství. Vzpomínám, že nejenom všichni studenti se cítili býti bohémy, ale páni profesoři a celá ta atmosféra školy nás v tom podporovala. Samozřejmě, že vyžadovala naši píli, ale na druhou stranu nám dávala velikou sebedůvěru.

— Jiří Bělohlávek / Tenerezza 1993 [ 7 ]

Ve třetím ročníku si Jiří Bělohlávek jako druhý obor zvolil dirigování. Do jeho tajů ho zasvěcovali profesoři Bohumír Liška a František Hertl. Už tehdy začíná dávat práci s taktovkou přednost a svou smyčcovou průpravu vnímá jako dobrý základ pro budoucí dirigentskou dráhu: „Dodnes se domnívám, že dirigent musí dobře znát smyčcový nástroj, neboť frázování, smyky jsou kardinální otázkou symfonické hry. Snažím se studovat partituru také očima hráče a pokud možno každý hlas smyčců si přehrávám na violoncello.“ [ 8 ]

V uměleckých kruzích se léta tradovala pověst, že se z Bělohlávka stal dirigent proto, že si jako chlapec pochroumal ruku při hraní hokeje na zamrzlé Vltavě. Jiří Bělohlávek tuto „legendu“ uvedl na pravou míru v rozhovoru uskutečněném krátce před svou šedesátkou „Určitě to nebyl ten hlavní důvod. Ale je to tak, že jsem při studiu hry na violoncello (…) narazil na fyzické limity zaviněné úrazem při klukovském hokeji. Nevydržel jsem cvičit tak dlouho, jak bych byl potřeboval, ruka neposlouchala...“ [ 9 ]

Konzervatoř absolvoval v roce 1966 s vynikajícím prospěchem. Svůj absolventský koncert pro obor dirigování řídil 6. března v Rudolfinu. Byl to jeho první koncert s taktovkou na pódiu slavné Dvořákovy síně. Síně, v níž pak s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií i dalšími tělesy provedl bezmála čtyři sta koncertů.

Instrumentální sólová kariéra Jiřího Bělohlávka vyvrcholila v posledním ročníku konzervatoře v komorním duu s klavíristou Janem Novotným, s nímž provedl 21. prosince 1966 také svůj absolventský violoncellový koncert. Společně ještě uskutečnili na podzim 1967 zájezdy do tehdejší Německé demokratické republiky a do Indie.

Studium na konzervatoři mělo velký vliv nejen na rozvoj Bělohlávkovy umělecké osobnosti, ale zasáhlo výrazně i do soukromé sféry jeho života. Díky violoncellu se seznámil s mladou klavíristkou Annou Fejérovou – svou budoucí ženou.

Dostala jsem tehdy nabídku uspořádat vlastní koncert. Půl sama, druhou půlku s houslistou nebo cellistou. Zvolila jsem si cello, a tak poznala Jiřího Bělohlávka. Cvičili jsme společně dlouhé hodiny a vedle něj jsem se toho spoustu naučila. Bral od mládí muziku nesmírně vážně a zodpovědně, v jedenadvaceti už vedl dívčí orchestr Puellarum Pragensis. Tak jsem si s nimi několikrát zahrála klavírní koncert, ale Jiří se vyhýbal spojení profesionální spolupráce s citovým vztahem. ‚Mohlo by ti ublížit, kdyby se říkalo, že tě protežuji,‘ říkal. Nebyla to láska na první pohled, rodila se z kamarádství, náklonnosti a zážitků kolem společných koncertů.

— Anna Fejérová / Vlasta 1996 [ 10 ]

Po absolvování konzervatoře nastoupil ke studiu na dirigentskou katedru AMU. Zde se jeho profesory stali Alois Klíma, Robert Brock, Josef Veselka a Václav Neumann. Vedle studia dostal Jiří Bělohlávek i praktickou příležitost pro zdokonalování svého dirigentského umu. V únoru 1967 se stal uměleckým vedoucím dívčího smyčcového sdružení Orchestra Puellarum Pragensis, které bylo založeno roku 1964. Pod jeho vedením se soubor změnil na těleso o stabilním počtu čtrnácti hráček a systematicky se věnoval zkoušení. Vedle klasického repertoáru prováděli i díla soudobých autorů. Svůj první oficiální orchestr vedl Bělohlávek pět let do roku 1972 a podnikl s ním i několik zájezdů do zahraničí. Tím vůbec prvním bylo 31. března 1969 vystoupení v Kasselu ve Východním Německu.

Mladé muzikantky nechtějí hrát jen staré skladby, ale chtějí se rovnoměrně přiblížit soudobé tvorbě. V poslední době našly výborného dirigenta v jedenadvacetiletém Jiřím Bělohlávkovi, za jehož působení orchestr nastudoval i několik českých novinek, například ‚Koncert pro flétnu, smyčce a klavír‘ Lubomíra Železného, který měl velký úspěch na Festivalu mladých koncertních umělců v Jeseníku. Další skladby ‚Milostné variace pro baryton a smyčce‘ a ‚Sonáta pro soprán a smyčce‘ od Oldřicha Flosmana i ‚Serenata Giocosa‘ od Ivana Jirko komponovali autoři pro tento dívčí orchestr.

— Milena Hrušková / Květy 1968 [ 11 ]

V lednu 1968 přijel do Prahy dirigovat Českou filharmonii slavný Sergiu Celibidache. Při té příležitosti pořádal mistrovský kurz pro posluchače dirigentské katedry AMU. Jiří Bělohlávek se rovněž účastnil a na závěr kurzu ho Celibidache osobně pozval na obdobné, vždy čtrnáctidenní kurzy do Stockholmu v březnu a červnu téhož roku. Bělohlávek přijal a v roce 1969 přidal ještě jeden únorový kurz v Praze. U Celibidacheho studoval Dvořákovu Novosvětskou, Brahmsovu 1., Schumannovu 2. symfonii a cyklus Maurice Ravela Moje matka husa.

Na způsobu práce Sergiu Celibidacheho si cením naprosto exaktní představy toho, čeho chce docílit, a fascinujícího způsobu, jakým toho dosahuje. Chtěl bych se mu přiblížit v dokonalé barevnosti orchestru, ale pokud jde o stavebnou a výrazovou koncepci, to si dovolím hledat vlastní cestu.

— Jiří Bělohlávek / Hudební rozhledy 1969 [ 12 ]

Ve druhém ročníku AMU studia z důvodu základní vojenské služby přerušil. Hudbě se ale mohl věnovat i nadále. Nastoupil totiž k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého (AUS), v němž měli mladí herci, režiséři a hudebníci možnost vykonávat svou profesi i po dobu branné povinnosti. Výsledky své práce mohli prezentovat nejen vojákům jiných útvarů, ale často i široké veřejnosti. Než se ale mohl do tvůrčího procesu plně zapojit, čekal ho v Boru u Tachova měsíční vojenský výcvik, tzv. přijímač. Bylo právě léto 1968 a 21. srpna přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Měli jsme v Boru takovou dramatickou situaci, protože velitel celého výcvikového tábora byl jeden z těch odvážných, kteří prohlásili, že Rusům nebudou nic poskytovat. A najednou jsme viděli, jak obrněná vozidla obklíčila celý tábor; to byl takový trošku podivný pocit. Velitel se potom poddal, dal jim vodu a zase odjeli. Nedošlo tam k nějakým krvavým záležitostem. Ale samozřejmě ta strašlivá atmosféra ponížení a ztráty důvěry v přátelství, které se neustále proklamovalo všemi velkými slovy a hesly, to v nás už myslím zůstalo navždy.

— Jiří Bělohlávek / Český rozhlas 2008 [ 13 ]

Po zklidnění situace začal Jiří Bělohlávek působit jako dirigent-asistent armádního souboru Československého orchestru mladých filharmoniků při AUS. Sám později vzpomínal, že díky politické oblevě pražského jara byla společenská složka orchestru mnohem více civilnější než vojenská. Orchestr vystupoval na místo uniforem ve společenských šatech a podnikal zájezdy i do západních zemí. Pro samotného Bělohlávka znamenalo dvouleté působení v orchestru velmi dobrou repertoárovou školu.

Redakce:

„A jací jsou vlastně vojáci – posluchači vážné hudby?“

Desátník Jiří Bělohlávek:

„Jsem přesvědčen, že úspěch populární hudby je z velké části dílem komerce, dobré reklamy. Takže posluchači jsou předem připraveni vnímat tento druh hudby. U vážné hudby tomu tak není. Tím bych to aplikoval i na koncerty u útvarů, které kolikrát ztroskotají na malichernostech. Třeba není osvětlení, nebo vojáci se ještě před hodinou plazili někde v oranici. Ale zažil jsem jeden velice hezký koncert pro vojáky. Bylo to v Hradci u Opavy, pro Žižkovu školu. To bylo nejlepší publikum, s jakým jsem se kdy setkal. Tam mají důstojníci zájem. Udělali klukům přednášku o tom, co uslyší, připravili je a oni přišli. A nebylo to na rozkaz. Rozhodně nepovažuji koncerty pro vojáky za méně významné než pro kohokoli jiného. Vždyť hudba zasahuje do myšlení a cítění lidí bez rozdílu.“

— Jiří Bělohlávek / Obrana lidu: list československé armády 1969

Na sklonku šedesátých let získal Jiří Bělohlávek i první zkušenosti s hudebním divadlem, když si ho skladatel a dirigent Ladislav Simon přizval jako spolupracovníka do Vinohradského divadla. Jiří zde po téměř pět let fungoval jako poradce, dirigent činoherního orchestru, a občas dokonce i jako skladatel hudby k některým hrám.

V září 1969 plánoval svou účast na Mezinárodní dirigentské soutěži Herberta von Karajana v Západním Berlíně. V předvečer odjezdu mu však policie zabavila pas. Komunistický režim opět utáhl uvolněné otěže a z obavy před emigrací zakázal občanům výjezdy mimo východní blok.

Mezinárodní tribuna mladých umělců

Tribuna byla umělecko-organizační platforma Pragokoncertu i stejnojmenná abonentní řada koncertů sloužících k podpoře mladých talentů i k propagaci klasické hudby mezi mládeží. Na koncertech a festivalech Tribuny vystupovali čeští i zahraniční laureáti mezinárodních soutěží a publikum těchto koncertů tvořili převážně mladí lidé.

V roce 1969 vybrala Umělecká agentura Pragokoncert a výbor Mezinárodní tribuny mladých umělců Jiřího Bělohlávka a houslistu Václava Hudečka coby naše nejslibnější talenty ke společnému koncertu Mezinárodní tribuny mladých umělců. Bělohlávek tak 1. prosince 1969 dirigoval koncert, v jehož programu se představil brazilský pianista Arthur Moreira Lima s jedním z Chopinových klavírních koncertů a Václav Hudeček s Mendelssohnovým houslovým koncertem e moll. Obě sólová vystoupení pak doplnil Koncert pro orchestr Viktora Kalabise. A byl to úspěch.

Mezinárodní tribuna mladých umělců zaznamenala tímto koncertem hned dvojí úspěch. Dosáhla zatím rekordní návštěvnosti v přeplněném sále Domu umělců. Kromě toho natáčela celý koncert Čs. televize, která bude vysílat jeho záznam v podobě dvou samostatných televizních filmů pravděpodobně v květnu 1970.

— Hudební rozhledy 1969 [ 14 ]

Jiří Bělohlávek a Václav Hudeček se i v dalších letech na koncertech Tribuny často objevovali a hojně spolupracovali také v rámci koncertní činnosti těles, u nichž Jiří Bělohlávek působil – například ve Filharmonii Brno nebo později ve FOKu. V roce 1971 je také agentura Pragokoncert vybrala společně s dalšími jedenácti nejperspektivnějšími mladými talenty do svého výhradního zastoupení. Tento úspěch měl ovšem i svůj rub. O účasti umělců na zahraničních projektech rozhodovala jedna monopolní agentura, která byla už z podstaty své funkce – zajišťovat zahraniční kulturní styky Československa a tím pomáhat vytvářet sympatický obraz vyspělého socialistického státu – bedlivě hlídána a řízena příslušnými orgány: ministerstvem kultury, zahraničí, vnitra i Ústředním výborem KSČ.

Červen 1970 přinesl začátek čtyři desítky let trvající spolupráce Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií. Nejprve s orchestrem debutuje 9. června ve Smetanově síni Obecního domu koncertem pro účastníky 6. mezinárodního kongresu betonářů. Čistě dvořákovský program nabídl Violoncellový koncert h moll v podání Josefa Chuchra a Symfonii č. 8 G dur.

O dva týdny později vyhrává celostátní soutěž mladých dirigentů, když v olomouckém finále diriguje Moravskou filharmonii ve Dvořákově erbenovské básni Polednice. Za vítězství obdržel jednoroční stipendium u České filharmonie jako dirigent-asistent. Byl jím nakonec celé dva roky.

Asistentura představovala pro Bělohlávka důležitý krok v kariéře. Díky ní se pravidelně dostává k řízení předního symfonického tělesa a v prostředí plném špičkových hudebníků může svůj talent intenzivněji i rychleji rozvíjet. Vedle práce s orchestrem na zkouškách a pravidelných konzultací s Václavem Neumannem, tehdejším šéfem filharmonie, těleso také diriguje při veřejných koncertech. Třeba v rámci pátého ročníku Mezinárodní tribuny mladých umělců 1971, na jejímž zahajovacím koncertě filharmonie účinkovala. Na programu byl Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr Johannese Brahmse a Koncert pro orchestr Bély Bartóka. Jiří Bělohlávek u prvního titulu „dokonale řídil souhru všech tří složek“ a obstál výborně i u druhého díla, „který je vážným úkolem i pro zkušenějšího dirigenta“. Dal „nejen možnost jednotlivým orchestrálním skupinám plně vyniknout v efektní barevnosti, ale současně také vystavěl celek, který byl ve své bohaté výrazové proměnlivosti dokonale realizován.“ [ 15 ]

Jako elévovi jsou mu svěřovány i neoblíbené „angažované“ koncerty na památku důležitých politických událostí a také některé méně významné domácí zájezdy. Do první skupiny patřil například koncert k uctění padesátého výročí Komunistické strany Československa 8. dubna 1971, při němž Jiří Bělohlávek „s imponující jistotou vedl orchestr i – jako vždy výtečný – Pražský filharmonický sbor, a zejména Šostakoviče tlumočil s intenzivním soustředěním a pozoruhodným proporčním smyslem.“ [ 16 ]

Z druhé skupiny můžeme za všechny zmínit koncertní zájezd po severních Čechách. Česká filharmonie „(z)ahájila v Mostě, kde na přání pořadatelů uvedla Dvořákovy Slovanské tance. Zajiskřily v provedení našeho prvního orchestru v plné kráse své melodiky, rytmu a hlavně instrumentace, která je jednou z nejsilnějších stránek tohoto po Mé vlasti nejpopulárnějšího díla české orchestrální tvorby. Náš nejnadanější mladý dirigent Jiří Bělohlávek, jemuž bylo provedení svěřeno, prokázal smysl pro vlastní koncepci a bez nejmenší snahy po vnějším efektu zvládl úkol znamenitě.“ [ 17 ]

V roce 1971 přišla další možnost účastnit se Karajanovy dirigentské soutěže. Tentokrát už Jiří Bělohlávek výjezdní doložku dostává, soutěže se účastní a v konkurenci osmdesáti dvou kandidátů se probojoval až do finále, kde obsadil páté místo. I na mezinárodním poli tak zúročil intenzivní přípravu posledních let: „Pamatuji se, že na Interpretační soutěž mladých dirigentů v Olomouci v roce 1970 a vzápětí na Mezinárodní soutěž Herberta von Karajana v Berlíně jsem se připravoval rok! Rok jsem ležel v partiturách, a kdykoliv jsem později některou z těch skladeb potřeboval, neměl jsem nejmenší problém, protože jsem partitury dokonale znal.“ [ 18 ]

Úspěch v Berlíně přinesl zajímavé nabídky v podobě asistentury u Herberta von Karajana či práce s Izraelskou filharmonií. Bohužel znovu zasáhla politika. Nabídky byly Pragokoncertem „s díky“ odmítnuty a Jiří Bělohlávek se musel prozatím soustředit na domácí tělesa a pódia. Byl s tím srozuměn. Úspěchy mu hlavu nemotaly; emigrace nyní ani později nepřipadala v úvahu. Cílevědomě, krok za krokem naplňoval cíl stát se skutečnou uměleckou osobností bez ohledu na soutěže, vnější ocenění či politická omezení.

…je třeba rozlišovat dvě věci – být vítězem soutěže a stát se uměleckou osobností. To se vzájemně ani neslučuje, ani nepodmiňuje. Zejména u dirigentů je to markantní – mít úspěch v soutěži neznamená stát se automaticky dirigentskou osobností, je to pouze klíč k příležitosti si zadirigovat významný orchestr a na takovém úkolu dále růst.

— Jiří Bělohlávek / Hudební rozhledy 1979 [ 19 ]

Naše generace prošla obdobím, kdy každý uvažoval,
kam se uchýlit, kde by mu bylo snesitelně. Nenašel jsem nikdy uspokojivou odpověď, měl jsem pocit, že jsem Vltavou a Hradčany raněný Čech. Jan Werich jednou řekl: Kde jste nehráli kuličky a nedali první pusu, tam nemůžete být nikdy doma.

— Jiří Bělohlávek / Květy 1998 [ 20 ]

Roky 1970, 1971 i 1972 přinesly debuty u dalších orchestrů. Z tuzemských to byly například Pražský symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a Státní filharmonie Brno. V zahraničí pak Jiří Bělohlávek řídil tyto ansámbly – Moskevskou státní filharmonii, Velký symfonický orchestr polského rozhlasu a televize Katovice, Hallesche Philharmonie z NDR či maďarský MÁV Symphony Orchestra Budapest.

Počátek sedmdesátých let přinesl ale ještě jeden výrazný debut. Po sedmi letech známosti vstoupili Anna Fejérová a Jiří Bělohlávek do svazku manželského.
Stalo se tak 6. února 1971 v Košicích.

V jednasedmdesátém jsme se vzali a bylo to překvapení pro všechny včetně nás, protože do té doby se o sňatku vlastně nemluvilo. Já jsem byla jaksi samozřejmě vedle něj, bydlela jsem na koleji a Jiří u rodičů. Tenkrát hostoval ve Státní filharmonii v Košicích a já jsem se uvolnila na týden ze školy, abych mohla jet s ním. Šli jsme spolu do kina na Zeffirelliho Romea a Julii, moc se nám ta filmová svatba líbila a u sklenky Chianti pak Jiří pronesl: ‚Co kdybychom se vzali? Zajisti na úřadech nejbližší termín a já ti přivezu z koleje ty bílé šaty…‘ A hotovo.

— Anna Fejérová / Vlasta 1996 [ 21 ]

2

další kapitola

Hlavní zdroje a prameny

  • 1.Telefonotéka. Host Jiří Bělohlávek. Český rozhlas Vltava. 14. 1. 2016. Dostupné online
  • 2.Dopis. Odesilatel: Bureš, Miloslav. Příjemce: Martinů, Bohuslav, rodina v Poličce. Datum odeslání: 11. 12. 1955. Centrum Bohuslava Martinů v Poličce. Dostupné online 
  • 3.CÍSAŘ, Jaroslav: Zlatý důl vzpomínek. Život Jana Farmera Obermayera plný hudby. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, s. 26.
  • 4.POKORA, Miloš: Jan Kühn a trvalý otisk jeho sborů v hudebním dění. Praha: Nakladatelství AMU 2017, s. 159.
  • 5.KOLÁČKOVÁ, Yvetta: Jiří Bělohlávek o sobě, rodině a hudbě. Rudolfinum revue 2005/2006, č. 3, s. 24–28.
  • 6.WEISSOVÁ, Lenka: Odvážní začátečníci: Orchestr mladých. Mladá fronta 1961, č. 33 (2. 2., pražské vydání)
  • 7.VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Filmový dokument. Česká televize 1993.
  • 8.BUDIŠ, Ratibor: Tribuna mladých: Slibný talent. (Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem). Hudební rozhledy 1969, č. 11, s. 333.
  • 9.PLAVCOVÁ, Alena. Jiří Bělohlávek. Maestro. Pátek. Magazín Lidových novin 2005, č. 16, s. 4–10. Dostupné online
  • 10.NENUDOVÁ, Hana: My dva spolu nedirigujeme. (Rozhovor s Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka). Vlasta 1996, č. 24, s. 11.
  • 11.HRUŠKOVÁ, Milena: Orchestra Puellarum Pragensis. Květy 1968, č. 2, s. 52.
  • 12.BUDIŠ, Ratibor: Tribuna mladých: Slibný talent. (Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem). Hudební rozhledy 1969, č. 11, s. 333.
  • 13.VEBER, Petr: Jiří Bělohlávek uvádí v Londýně hodně české hudby. Český rozhlas D-dur. 21. 8. 2008. Dostupné online
  • 14.Hudební mládež a Kruhy přátel hudby. Hudební rozhledy 1969, č. 23–24, s. 769.
  • 15.PANSDORFOVÁ, Eva.: Česká filharmonie s mladými umělci. Hudební rozhledy 1971, č. 12, s. 534.
  • 16.JIRKO, Ivan: Česká filharmonie s Bělohlávkem a Danonem. Hudební rozhledy 1971, č. 6, s. 241
  • 17.(jj): Zájezd České filharmonie po severních Čechách. Průboj: krajský týdeník KSČ Ústeckého kraje 23, 1971, č. 148 , s. 5.
  • 18.KOLÁČKOVÁ, Yvetta: Jiří Bělohlávek o sobě, rodině a hudbě. Rudolfinum revue 2005/2006, č. 3, s. 24–28.
  • 19.VÍTOVÁ, Eva: Tribuna mladých interpretů. Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem. Hudební rozhledy 1979, č. 5, s. 234.
  • 20.ŘÍHOVÁ, Klára: Magické ruce. Květy 1998, č. 23, s. 23.
  • 21.NEKUDOVÁ, Hana: My dva spolu nedirigujeme. (Rozhovor s Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka). Vlasta 1996, č. 24, s. 11.
1.

Telefonotéka. Host Jiří Bělohlávek. Český rozhlas Vltava. 14. 1. 2016. Dostupné online

2.

Dopis. Odesilatel: Bureš, Miloslav. Příjemce: Martinů, Bohuslav, rodina v Poličce. Datum odeslání: 11. 12. 1955. Centrum Bohuslava Martinů v Poličce. Dostupné online 

3.

CÍSAŘ, Jaroslav: Zlatý důl vzpomínek. Život Jana Farmera Obermayera plný hudby. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, s. 26.

4.

POKORA, Miloš: Jan Kühn a trvalý otisk jeho sborů v hudebním dění. Praha: Nakladatelství AMU 2017, s. 159.

5.

KOLÁČKOVÁ, Yvetta: Jiří Bělohlávek o sobě, rodině a hudbě. Rudolfinum revue 2005/2006, č. 3, s. 24–28.

6.

WEISSOVÁ, Lenka: Odvážní začátečníci: Orchestr mladých. Mladá fronta 1961, č. 33 (2. 2., pražské vydání)

7.

VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Filmový dokument. Česká televize 1993.

8.

BUDIŠ, Ratibor: Tribuna mladých: Slibný talent. (Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem). Hudební rozhledy 1969, č. 11, s. 333.

9.

PLAVCOVÁ, Alena. Jiří Bělohlávek. Maestro. Pátek. Magazín Lidových novin 2005, č. 16, s. 4–10. Dostupné online

10.

NENUDOVÁ, Hana: My dva spolu nedirigujeme. (Rozhovor s Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka). Vlasta 1996, č. 24, s. 11.

11.

HRUŠKOVÁ, Milena: Orchestra Puellarum Pragensis. Květy 1968, č. 2, s. 52.

12.

BUDIŠ, Ratibor: Tribuna mladých: Slibný talent. (Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem). Hudební rozhledy 1969, č. 11, s. 333.

13.

VEBER, Petr: Jiří Bělohlávek uvádí v Londýně hodně české hudby. Český rozhlas D-dur. 21. 8. 2008. Dostupné online

14.

Hudební mládež a Kruhy přátel hudby. Hudební rozhledy 1969, č. 23–24, s. 769.

15.

PANSDORFOVÁ, Eva.: Česká filharmonie s mladými umělci. Hudební rozhledy 1971, č. 12, s. 534.

16.

JIRKO, Ivan: Česká filharmonie s Bělohlávkem a Danonem. Hudební rozhledy 1971, č. 6, s. 241

17.

(jj): Zájezd České filharmonie po severních Čechách. Průboj: krajský týdeník KSČ Ústeckého kraje 23, 1971, č. 148 , s. 5.

18.

KOLÁČKOVÁ, Yvetta: Jiří Bělohlávek o sobě, rodině a hudbě. Rudolfinum revue 2005/2006, č. 3, s. 24–28.

19.

VÍTOVÁ, Eva: Tribuna mladých interpretů. Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem. Hudební rozhledy 1979, č. 5, s. 234.

20.

ŘÍHOVÁ, Klára: Magické ruce. Květy 1998, č. 23, s. 23.

21.

NEKUDOVÁ, Hana: My dva spolu nedirigujeme. (Rozhovor s Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka). Vlasta 1996, č. 24, s. 11.