4

Pedagogický rozměr Bělohlávkovy profesní dráhy nabývá důležitosti od konce osmdesátých let. Práci s mladými hudebníky si ve větším rozsahu vyzkoušel už v roce 1987 v rámci projektu Mezinárodní filharmonie mládeže, v němž připravoval a na koncertním turné řídil stodvacetičlenný orchestr složený ze studentů konzervatoří a vysokých hudebních škol šesti socialistických států. Ještě výrazněji byl pak profesně výchovný aspekt dirigentovy činnosti přítomen při vzniku a vedení Pražské komorní filharmonie, která byla ve svých počátcích složená z instrumentalistů ve věku kolem dvaceti let.

Vysokoškolský pedagog

Dostal jsem od života a od tvůrce mnoho darů. A když jsem si to uvědomil, začalo mě zajímat, jakým způsobem mohu já něco dávat, jakým způsobem mohu já něco splatit. A toto je jeden ze způsobů, jak předávat to, co jsem sám načerpal. To, co jsem nasbíral předávat dál, předávat mladým.

— Jiří Bělohlávek / Tenerezza 1993 [ 2 ]

Institucionálně ukotvenou pedagogickou činností bylo ale až vedení Tomáše Hanuse na brněnské JAMU v letech 1990–1995. Jiří Bělohlávek se stal na žádost školy, iniciovanou právě Tomášem Hanusem, na pět let jejím externím učitelem. Díky minimálnímu počtu žáků – jeden, probíhala výuka především u klavíru v rovině neformálních dialogů nad partiturou. „Cítil jsem, že mě neformuje k obrazu svému, že mně nevnucuje své gesto. Snažil se předat mi základy techniky, ale činil tak formou, která vyjadřovala velký respekt k osobnosti studenta. Snažil se spíš odkrýt, jak bych měl já sám nejlépe fungovat, než aby mně něco nutil. Takový respekt jako od něj jsem nezažil.“ [ 3 ]

Mnohem větší počet žáků pak přineslo působení na Akademii múzických umění v Praze. Své učitelské angažmá zde Jiří Bělohlávek zahájil v roce 1995 a dva roky na to byl Václavem Havlem jmenován profesorem (1997). Společně se svými kolegy, dirigenty Františkem Vajnarem, Josefem Kuchinkou, Radomilem Eliškou, Jiřím Chválou a Tomášem Koutníkem budoval katedru dirigování. Za jeho éry měli studenti možnost v každém ročníku pravidelně řídit orchestr v řádném koncertu s celovečerním programem, což jim umožňovalo prakticky se seznamovat s nároky a záludnostmi profese. Právě možnost této reálné dirigentské praxe představovala pro Bělohlávka jeden z hlavních bodů celé studentovy přípravy. Vždycky totiž zdůrazňoval, jak je nutné, aby měl umělec v každé fázi svého vývoje možnost – a ve studentských a čerstvě absolventských letech to platí o to více – uplatnit nabyté dovednosti při řešení a zmáhání odpovídajících úkolů. Je pak tedy pochopitelné, že když o tuto pro rozvoj hudebníku nepostradatelnou, ale finančně nákladnou výsadu katedra přišla a Jiřímu Bělohlávkovi se nedařilo prosadit její obnovení, své účinkování na AMU omezil a v roce 2009 ukončil.

Já mám v zásadě dost skeptický postoj k možnostem vyučování dirigování. Dirigentská pedagogika je velmi ošemetná záležitost a co se skutečně dá vyučovat v tomto oboru, mohou být snad základy dirigentské techniky a taková ta obecná pravidla v komunikaci prostřednictvím gest. Všechno ostatní už je jenom záležitost vzájemného vztahu mezi pedagogem a žákem. Aby učitel na jedné straně se necítil být omezován osobností žáka, a na druhé straně, aby neudělal druhou chybu, že by příliš akcentoval svůj názor. A v jemné balanci těchto dvou protimluvů se skrývá asi tajemství vztahu učitele a žák. Nutným předpokladem k tomu je vzájemná otevřenost a dobrý vztah.

— Jiří Bělohlávek / Tenerezza 1993 [ 4 ]

Jako učitel vyznával otevřený vztah mezi pedagogem a žákem. Byl si vědom toho, že je to vztah vzájemného ovlivňování, v němž obě strany dávají a také obě strany dostávají. Vedle učení a předávání řemeslných dovedností zval žáky na své zkoušky s pražskými orchestry, debatoval s nimi o technických i lidských problémech profese, sdílel s nimi své dirigentské prožitky a zkušenosti. A také je svou osobností a uměleckou prací inspiroval.

Jako pedagoga jsem Jiřího Bělohlávka oceňoval od prvního našeho setkání. Byl nesmírně precizní, pozorný ke každému detailu partitury i technickým aspektům dirigentské techniky, navíc vždy ochotný studentovi pomoci s jakýmkoli dotazem. Miloval diskuze! Kvůli mým prořízlým ústům měly nezřídka i vášnivou podobu a bylo nutné mít v záloze skutečně pádné argumenty. On se totiž doslova bavil bouráním chabých teorií a byl pro tuto činnost mimořádně vědomostně vyzbrojen. Nezřídka se k našim již uzavřeným diskuzím zpětně vracel, o věcech obecně hluboce a dlouho přemýšlel.

— Ondřej Vrabec / Opera Plus 2019[ 5 ]

O úspěšnosti Bělohlávkových pedagogických aktivit svědčí plejáda jeho žáků-dirigentů, kteří dnes působí u českých i zahraničních těles. Zatím nejvýrazněji se prosadila tato šestice. Šéf Bamberských symfoniků a hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša, s nímž měl Jiří Bělohlávek opravdu důvěrný přátelský vztah; Tomáš Hanus, šéfdirigent Velšské národní opery v Cardiffu; Tomáš Netopil, šéfdirigent operního orchestru Aalto-Theater v Essenu a hlavní hostující dirigent České filharmonie; Zbyněk Müller, šéfdirigent Státní filharmonie v Košicích; Marko Ivanović, úřadující hudební ředitel Janáčkovy opery v Brně a Ondřej Vrabec, jenž byl vedle své pozice sólo hornisty České filharmonie také Bělohlávkovým asistentem-dirigentem. Tito umělci představují pro přítomnost a budoucnost české hudby doma i v zahraničí velký přínos.

My všichni, kdo jsme měli to štěstí být jeho žáky, jsme byli v naprosto úžasné situaci, která je neopakovatelná. Že totiž jsme trvale byli v kontaktu s člověkem, který je zároveň rozený učitel, který dokáže spoustu věcí úžasným způsobem lidsky, přísně, ale zároveň vlídně sdělit. A v tu stejnou chvíli je to muž-umělec, který po celou dobu, kdy učil – a já dodnes nechápu, jak je možné, že si našel na nás tolik času – byl úžasně činný umělecky a ve výhni dirigentského světa. (…) Čili toto spojení člověka, který nejen učí, ale zároveň dělá umění na nejvyšší možné úrovni bylo pro nás vždycky úžasně inspirativní.

— Jakub Hrůša / Český rozhlas 2016 [ 6 ]

Rádce i mentor. Inspirátor a iniciátor

Pedagogické působení Bělohlávkovy osobnosti se neomezuje jen na výuku dirigování. Všichni, kdo měli příležitost s ním spolupracovat v časech svých „učednických“ let, potvrzují skutečnost, že pokud u talentovaného adepta múzy cítil zaujetí pro kumšt, neváhal mu pomoci v růstu – příležitostí, doporučením, radou i dlouhodobějším vedením, nasměrováním k tomu či onomu učiteli, souboru. Hovořit by o tom mohla řada sólistů, první členové Pražské komorní filharmonie, stejně jako hudebníci účastnící se různých studentských projektů.

Jiří Bělohlávek tehdy intenzivně spolupracoval s Metropolitní operou, nastudoval tam Rusalku s Renée Flemingovou a Evžena Oněgina s Karitou Mattilou a Thomasem Hampsonem. Mohl jsem díky němu chodit na zkoušky. On zase chodil na mé koncerty. Ještě v noci po koncertě mi pak poslal v e-mailu pochvalnou či kritickou recenzi, pro mě dodnes velmi cenné poznámky k mému hraní.

— Jan Bartoš / Český rozhlas 2019 [ 7 ]

Jiří Bělohlávek byl totiž iniciátorem, spoluiniciátorem a nadšeným účastníkem mnoha projektů, které naplňovaly jeho ideu vytvářet pro hudebníky příležitosti k růstu. Studentské orchestry a různé instrumentální i pěvecké soutěže typu Zahraj si s Českou filharmonií představovaly vhodnou formu, jak tuto ideu aplikovat na velké množství mladých umělců.

Intenzita péče o jednoho každého studenta tu sice logicky ustupovala do pozadí, ale o to více tyto aktivity působily na účastníky svým rozměrem volním – jako zdroj velké motivace vydat ze sebe to nejlepší, jako zdroj podnětů a inspirace po jejich další práci. Mezi tyto projekty patřil třeba orchestr pražských konzervatoristů, se kterým Jiří Bělohlávek a jeho spolupracovníci nastudovali při příležitosti dvoustého výročí Pražské konzervatoře kompletně Mou vlast a v roce 2011 s ní zahájili Pražské jaro, nebo žáci základních uměleckých škol ve společném projektu České filharmonie a Asociace základních uměleckých škol. Od sezony 2013/2014 vytvářejí každoročně vybraní žáci ZUŠ a několik členů České filharmonie smíšený orchestr a společně studují program pro veřejné vystoupení. V prvních třech ročnících se projektu Jiří Bělohlávek také účastnil a ve spolupráci s Ladislavem Ciglerem nastudovali například Šárku Bedřicha Smetany, Symfonii č. 8 Antonína Dvořáka nebo Glinkovu předehru k opeře Ruslan a Ludmila.

Taky se mi zdá pan dirigent velice příjemný a velice chápavý. Líbilo se mi, jak hned po prvním setkání s ním ten orchestr jako by změnil barvy, že to bylo všechno krásné a vyvážené.

— ČERNÝ, Tomáš: Studio M. [ 8 ]

Ta práce, co s námi udělal pan Bělohlávek od pondělí, ta je neskutečná. Začínáme hrát jako profesionální orchestr.
To, že měníme barvy, je asi právě tím Bělohlávkem.
„Myslím, že pro většinu z nás to byla první zkušenost a nejdůležitější je tady asi ta koncentrace a ta velká autorita, kterou opravdu všichni poslouchají, takže se pracuje oproti zkouškám v Praze velice rychle.

5

další kapitola

Hlavní zdroje a prameny

  • 1.VAŠATOVÁ, Jana: Telefonotéka. Český rozhlas Vltava 2016. (14. 1.) Dostupné online 
  • 2.VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Filmový dokument. Česká televize 1993
  • 3.VEBER, Pavel: Tomáš Hanus. Dirigent stojící na obou nohou. Harmonie 2017, č. 12, s. 12–15.
  • 4.VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Filmový dokument. Česká televize 1993.
  • 5. PETR, Jaroslav: Ondřej Vrabec: Ideální dirigent je stejný jako ideální politik. Opera PLUS 2019 (30. 3.) Dostupné online
  • 6.Telefonotéka. Český rozhlas Vltava 2016, 14. 1. Dostupné online
  • 7.SOJKOVÁ, Alena: U hudby zapomenete na čas. Rozhovor s Janem Bartošem. Český rozhlas. Týdeník rozhlas 2019 (10. 2.) Dostupné online 
  • 8.Mladí hudebníci pod taktovkou mistra. Rozhlasová reportáž ze soustředění v Poličce v březnu 2011. Český rozhlas Vltava 2017. Dostupné online
1.

VAŠATOVÁ, Jana: Telefonotéka. Český rozhlas Vltava 2016. (14. 1.) Dostupné online 

2.

VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Filmový dokument. Česká televize 1993

3.

VEBER, Pavel: Tomáš Hanus. Dirigent stojící na obou nohou. Harmonie 2017, č. 12, s. 12–15.

4.

VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Filmový dokument. Česká televize 1993.

5.

PETR, Jaroslav: Ondřej Vrabec: Ideální dirigent je stejný jako ideální politik. Opera PLUS 2019 (30. 3.) Dostupné online

6.

Telefonotéka. Český rozhlas Vltava 2016, 14. 1. Dostupné online

7.

SOJKOVÁ, Alena: U hudby zapomenete na čas. Rozhovor s Janem Bartošem. Český rozhlas. Týdeník rozhlas 2019 (10. 2.) Dostupné online 

8.

Mladí hudebníci pod taktovkou mistra. Rozhlasová reportáž ze soustředění v Poličce v březnu 2011. Český rozhlas Vltava 2017. Dostupné online