3

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK měnil šéfdirigenta už v roce 1972, kdy po třiceti letech v čele tělesa odešel do důchodu dirigent Václava Smetáček. Už tehdy se o Bělohlávkovi reálně uvažovalo [ 2 ], ale vedení instituce nakonec upřednostnilo staršího a zkušenějšího Ladislava Slováka, tehdy šéfdirigenta Slovenské filharmonie. Slovák se však po čtyřech sezónách vrátil zpět na Slovensko a Ladislav Šíp, nový ředitel FOKu, musel řešit první velký úkol – najít a vybrat nového a stabilního šéfa orchestru.

V roce 1976 tak dostává Bělohlávek nabídku, aby převzal vedení Pražských symfoniků. Nabídka se záhy – patrně z přetrvávajících obav nad kandidátovým mládím – změnila na dirigentskou s výhledem na šéfovskou pozici. Jiří Bělohlávek si byl svými schopnostmi a plány jistý. Ve vzpomínce líčil, jak tehdy odeslal „zdvořilý, ale rozhodný dopis“, v němž psal o své vizi, „jak by se měl orchestr rozvíjet“, o ambiciózní představě, kterou je však možné uskutečnit jen z pozice vedoucího. [ 3 ] Ráznost a sebedůvěra na Šípa a další funkcionáře zapůsobily a Jiří Bělohlávek byl jmenován uměleckým šéfem FOKu s platností od 1. září 1977.

Ještě před nástupem si k sobě vybírá druhého dirigenta. Z navržených kandidátů se jím stal Vladimír Válek, který svou spontánní muzikalitou výborně doplňoval intelektuální naturel Bělohlávkovy dirigentské osobnosti. Válka po jeho odchodu k Symfonickému orchestru Československého rozhlasu nahradil v roce 1987 Petr Altrichter, sám pozdější šéf orchestru. Dvojici stálých dirigentů často doplňoval i třetí dirigent. V osmdesátých letech to byl například mladý Hynek Farkač. FOK měl v té době vůbec nejmladší dirigentskou trojici, která tehdy u profesionálních hudebních institucí v Československu působila.

Vstupní večer byl určitou mezní událostí i pro samotné těleso, neboť v jeho dosavadním úspěšném vývoji nastává touto změnou další etapa náročné umělecké práce. (…) K interpretační dominantě večera se vzepjalo těleso pod Bělohlávkovým vedením v 5. symfonii e moll P. I. Čajkovského. Bělohlávek řídil (opět zpaměti) tuto rozměrnou fresku autobiografického charakteru s neobyčejnou jistotou a přehledem. Široce vyklenuté plochy jednotlivých vět s minuciézně propracovanými detaily vyústily ve strhující a dramaticky vzepjatý tok hudby. Z výkonu dirigenta a tělesa byla patrná tvořivá atmosféra, příznivá pro výjimečné interpretační činy. (…) První dojmy a první výsledky ze vzájemné umělecké práce napovídají o perspektivní, obapolně prospěšné a úspěšné cestě.

— Petr Vít / Hudební rozhledy 1977 [ 4 ]

Začala téměř každodenní pilná práce s tělesem: „Jiří Bělohlávek se svých povinností ujal s imponující energií a zaujetím. V krátké době po svém nástupu provedl řadu změn v posazení členů orchestru a začal se intenzivně a s obdivuhodnou důsledností starat i o všechny provozně-technické, administrativní a organizační otázky života orchestru, podílet se aktivně na přípravě dramaturgických plánů a pečovat i o řešení otázek sociálních, ekonomických, právních atd. – tedy široce naplňovat obsah své funkce se vším, co k ní patří.“ [ 5 ]

Na důsledný přístup ke zkoušení zavzpomínal i první klarinetista FOKu Vlastimil Mareš.

…tehdejší šéfdirigent uměl šetřit každou vteřinou. To ostatně umí dodnes. Časem neplýtvá. Každá minuta má svou neopakovatelnou hodnotu a musí se využít. Přistupoval k času jako babička Boženy Němcové k drobečkům chleba. Žádný nepřišel vniveč. Když hráči v orchestru před koncem zkoušky pokukovali po dveřích a poposedávali na židlích, jak by se už viděli venku, říkal: ‚Máme ještě plné dvě minuty v tomto krásném sále. Přece neopustíme tuto jedinečnou akustiku.‘ A ty dvě minuty neztratil.

— Vlastimil Mareš / Jiří Bělohlávek. Doctor honoris causa 2016 [ 6 ]

Usilovná práce začala brzy přinášet úspěchy a ocenění a FOK byl záhy považován za přední hudební těleso kvalitou stojící hned vedle České filharmonie. Renomé měl orchestr nejen doma, ale také ve světě. S FOKem absolvoval Jiří Bělohlávek řadu úspěšných turné. Holandsko a Belgie v roce 1978. Španělsko, NDR, Rakousko a SRN v roce 1979. Velká Británie v únoru a březnu 1980. V září téhož roku zájezd do Švýcarka na festival v Montreux.

Opravdu nabitým byl například podzim 1982, kdy Pražští symfonici realizovali pod vedením ředitele Ladislava Šípa a s oběma dirigenty Jiřím Bělohlávkem a Vladimírem Válkem velké turné po Německu s patnácti koncerty, mimo jiné v Norimberku, Mnichově a Frankfurtu. A hned po skončení tohoto zájezdu odletěl orchestr do USA, kde ho čekalo dvacet devět koncertů v průběhu třiceti osmi dnů. Na programu byla vystoupení v Kennedyho centru ve Washingtonu, v Carnegie Hall v New Yorku nebo v Grand Opera v Maconu. Jako sólisté účinkovali členové orchestru – koncertní mistr Miroslav Petráš (violoncello) a Vladislav Kozderka (trubka). Na třech koncertech vystoupil s FOKem také americký houslista Eugene Fodor.

One of the striking aspects of Dvorak's ''New World'' Symphony (Op. 95) played Wednesday by the Prague Symphony Orchestra in Carnegie Hall was that the music mattered. It was not played as a sonic showpiece or as a collection of melodies. Dvorak, after all, died in the orchestra's native city; the orchestra's music director, Jiri Belohlavek, was bearing the symphony from the Old World to the New. (…) …the symphony was played with a personal warmth and graciousness. Instrumental balances were carefully controlled, yet climaxes were expansive; melodies were sweetly sung without sounding sentimental. The work's innocent, folksy freedom was integrated with the European classical tradition; the orchestra did not have to pretend to either.

— Edward Rothstein / The New York Times 1982 [ 9 ]

The afternoon was one of unalloyed pleasure leaving me breathless with admiration. The orchestra, as befits one of the great musical capitals of Europe, was revealed as an ensemble that is as near perfection as one can hear today.

— Roy Domingos / The Macon Telegraph 1982 [ 10 ]

O úspěchu turné svědčila řada pozitivních kritik i reakce zastupující americké agentury. Ta si ihned po skončení zájezdu objednala u FOKu další návštěvu s termínem na podzim roku 1985, a to za podmínek o celou jednu třetinu výhodnějších. A právě zájezd z roku 1985 byl ze všech dosavadních turné po USA hodnocen jako nejúspěšnější. Navíc přinesl i osobní úspěch šéfdirigentovi, který byl bezprostředně po skončení turné pozván k řízení pěti koncertů Newyorské filharmonie. Před Jiřím Bělohlávkem řídili toto těleso z českých dirigentů jen Zdeněk Košler a Václav Neumann.

Duben 1986 zase přinesl první výpravu FOKu do Japonska, kde na orchestr čekalo sedm koncertů – tři v Tokiu a čtyři v Ósace. Na přání pořadatelů zazněla hudba Gustava Mahlera, ke které měli Pražští symfonikové díky Jiřímu Bělohlávkovi velmi blízko, a dále skladby Bohuslava Martinů, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovského. Vyvrcholením zájezdu byla účast na Ósackém mezinárodním festivalu. Výkony orchestru bylo přijaty s nadšením a recenzenti je hodnotili v superlativech.

Jiří Bělohlávek vyrážel v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let za hranice také samostatně. Právě země vycházejícího slunce patřila k častým zastávkám na jeho dirigentské pouti světem. Opakovaně se vracel k tokijským symfonickým orchestrům, zejména k Japan Philharmonic Symphony Orchestra. Japonské orchestry i publikum seznamoval například s Janáčkovou Sinfoniettou nebo se symfoniemi Bohuslava Martinů a společně s dalšími našimi dirigenty tak pomáhal rozšiřovat spektrum českých skladatelů na repertoáru tamějších těles. S po technické stránce vždy skvěle připravenými orchestry se věnoval zejména emocionální stránce prováděných skladeb.

[Japonské orchestry] Mají vynikající technickou úroveň, neuvěřitelnou kázeň a snaživost. Nemohu ovšem předpokládat, že by do interpretace přinesli i svůj vlastní citový vklad. Tenhle výrazový svět je třeba s nimi krok za krokem budovat, obsah díla s nimi přetavit a přiblížit jim jej.

— Jiří Bělohlávek / Naše rodina 1982 [ 13 ]

K dalším hudebním destinacím, kde Jiří Bělohlávek hostoval, patřila v roce 1982 Kanada, resp. Torontský symfonický orchestr, s nímž na třech koncertech uvedl Dvořákovy skladby. S tělesem intenzivně spolupracoval i v dalších letech a společně nastudovali řadu děl českých autorů. V témže roce představil v Ankaře s Prezidentským symfonickým orchestrem hudbu Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Často spolupracoval s Drážďanskou filharmonií, s níž pojila Pražské symfoniky umělecká družba. Vazby obou orchestrů byly tak intenzivní, že Jiří Bělohlávek podnikl s německým orchestrem v srpnu 1982 turné po Španělsku.

V roce 1984 se slavil Rok české hudby, a to nejen na československých pódiích, ale také na zahraničních festivalech. Výrazně pročesky zaměřen byl mezinárodní hudební festival v Luzernu, který tento rok prezentoval rozsáhlý výběr z naší hudby od předhusitských zpěvů přes Rychnovského, Vejvanovského, Michnu, Zelenku až ke kvartetu Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů. Opomenuty nebyly ani ukázky soudobé tvorby, například skladby Petra Ebena. Česká dramaturgie festivalu byla zvýrazněna dvěma symfonickými koncerty s výlučně českým programem – zahajovacím a závěrečným.

Na úvodním martinůovském koncertě s programem Dvojkoncert, Polní mše a 4. symfonie na sebe Jiří Bělohlávek upozornil nejen svým interpretačním uměním, ale i svou pohotovostí, když se nastudování koncertu ujal na poslední chvíli jako záskok za nemocného kolegu (kterým byl Rafael Kubelík, což československá média té doby zamlčela) a stal se tak oceňovaným zachráncem slavnostního zahájení. Patrně i vlivem tohoto úspěchu najdeme Jiřího Bělohlávka také mezi účastníky následujícího ročníku festivalu. Závěrečného koncertu se ujal již uzdravený Rafael Kubelík a symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Koncertním sálem zněla Smetanova Má vlast.

V únoru 1986 debutoval Bělohlávek s Berlínskými filharmoniky. Hrála se Janáčkova Sinfonietta. V polovině července téhož roku zamířil opět do USA, aby zde s filharmoniky z Rochesteru a se symfoniky z Detroitu účinkoval na letních festivalech. V roce 1988 zase uvedl s Bostonským symfonickým orchestrem Smetanovu Mou vlast na festivalu v Tanglewoodu. A tak by se dalo dlouze pokračovat. Co rok, to několik debutů i několik návratů k tělesům již známým.

Svůj čas věnoval Jiří Bělohlávek samozřejmě i československým orchestrům. Intenzivně spolupracuje s Českou filharmonií, u které se stal v roce 1981 stálým dirigentem. Často řídí orchestr na abonentních koncertech v Domě umělců (Rudolfinum). Ojedinělé nebyly ani případy, kdy v rámci jednoho týdne Bělohlávek dirigoval Českou filharmonii i Pražský symfonický orchestr. Zapojuje se rovněž do populárního cyklu koncertů pro mladé publikum Česká filharmonie mládeži. Objevil se i v jeho televizní podobě. Deset dílů natočených v letech 1986 až 1988 navazovalo na oblíbený pořad s Václavem Neumannem Česká filharmonie hraje a hovoří z let 1974 až 1980 a představovalo „témata spojující hudbu s láskou, jazzem, výtvarným uměním, ale i válkou a mírem. Pozornost byla také věnována orchestrální a sólistické virtuozitě, Mozartově Praze, představen byl Ludwig van Beethoven nebo Svěcení jara Igora Stravinského.“ [ 14 ] S filharmonií podniká řadu zahraničních turné, za všechny jmenujme dvojici zájezdů po Spojených státech v roce 1984 a 1987, a s orchestrem pořizuje také množství nahrávek. Velký ohlas měl například komplet orchestrálních děl Johannesa Brahmse z konce osmdesátých a počátku devadesátých let. V roce 1988 zažívá s Českou filharmonií jednu z premiér – poprvé s ní zahajuje Pražské jaro.

Pražského jara se často účastní i s Pražskými symfoniky – třeba v roce 1984 je 2. června vede na festivalovém koncertě, který je zároveň pojat jako oslava padesátého výročí založení tělesa. Hraje se Gustav Mahler a Antonín Dvořák. S FOKem se objevuje i na Smetanově Litomyšli nebo na Stříbrském hudebním létě, jehož koncerty se odehrávaly v mohutném kostele Nanebevzetí Panny Marie v areálu kladrubského kláštera.

K významným událostem dochází také v osobním životě Jiřího Bělohlávka. Jednou z nejdůležitějších bylo narození druhé dcery, Marie, v roce 1981. I u Bělohlávků platilo ono známé, že za každým úspěšným mužem je třeba hledat silnou ženu. Paní Anna se nejen starala o každodenní chod rodiny a přebírala na sebe většinu starostí, ale měla – sama vystudovaná hudebnice se zkušenostmi koncertního života – pochopení pro složitosti a časovou náročnost práce dirigenta. Byla svému muži po celý život fundovaným rádcem, upřímným kritikem, a především milující a podporující partnerkou.

Nemám ctižádost manželky dirigenta, která známým vypráví ‚…to když jsme vloni dirigovali v New Yorku…‘ Nuže, my dva spolu nedirigujeme, mé místo v jeho životě je jinde. Snažím se ale podle možností být přítomna na koncertech, představeních, eventuálně i zkouškách, protože je pro mne důležité sledovat jeho práci. Strašně ráda si s ním povídám o svých zážitcích z divadla, filmu nebo četby, ale vůbec nejraději prožívám něco krásného společně s ním.

— Anna Fejérová / Vlasta 1996 [ 15 ]

Rodinné zázemí přispívalo výrazně k tomu, že režim příliš neomezoval Bělohlávkova zahraniční angažmá. U ženatého muže se dvěma dětmi byla totiž pravděpodobnost emigrace velmi malá. Na druhou stranu Bělohlávkův um a výsledky byly nepřehlédnutelné a otevíraly mu cestu k pozicím, u kterých se vedle uměleckých schopností předpokládala i angažovanost a uvědomělost stranická, vyjádřená zejména členstvím v Komunistické straně Československa. Té se však úspěšně vyhýbal. A když už byl přece jen pro blaho celku na vážkách, zasáhla jeho žena.

V době, kdy jsem šéfoval orchestru FOK, na mě útočili nadřízení nabídkami vstupu do komunistické strany. Pro nomenklaturní kádry, a šéf tělesa mezi ně patřil, šlo o podmínku. Já byl výjimka, kterou pan ředitel Šíp každoročně těžce obhajoval. Paradoxně, když už ty tlaky zeslábly, začal jsem mít pocit, že tím, že nemám tuto extra oporu, nemohu pro zájmy orchestru dost silně vystupovat a že mu vlastně svou svobodou škodím. Začal jsem koketovat s myšlenkou, že bych tuto úlitbu ve formě stranické legitimace přece jen udělal… Moje žena se na mě však tehdy podívala a povídá: ‚Ty ses úplně zbláznil. To bys přece už vůbec nebyl ty… ‘ Otevřela mi oči, uvědomil jsem si, že bych tím zaprodal svou osobnost – a odolal jsem. Dodnes jsem jí za to vděčný, je to jedno z velkých pout, která mezi námi jsou.

— Jiří Bělohlávek / Harmonie 2016 [ 16 ]

Věci politické ale nebyly jediná nepříjemnost, se kterou se musel šéfdirigent vypořádat. Velké obtíže zažíval orchestr v oblasti provozní. Secesní budova Obecního domu v Praze, v níž měl FOK své sídlo a zároveň koncertní sál, neprošla od svého vzniku zásadnější rekonstrukcí a opravou. Smetanova síň ani zázemí pro hudebníky a správní aparát orchestru už v sedmdesátých letech zkrátka nemohly vyhovovat intenzivnímu koncertnímu provozu, na němž se vedle Pražských symfoniků podílely rovněž další komorní a symfonická tělesa. Časté intervence ředitele i šéfa u pražského magistrátu i ministerstva kultury vedly jen k dílčím „záplatám“. Generální rekonstrukce se Obecní dům dočkal až v letech 1994–1997.

Když jsem byl šéfem ve FOKu, tak jsem bydlel tři minuty od Smetanovy síně. Tehdy jsem pěstoval takovou věc, že jsem docházel za tři minuty začátek zkoušky nebo koncertu. A dělalo mi to hrozně dobře, že všichni byli v napětí, jestli opravdu přijdu, nebo ne. Dneska by mě to hrozně znervózňovalo. Dnes jsem velmi rád, když jsem s předstihem na místě.

— Jiří Bělohlávek / Český rozhlas 2016 [ 19 ]

V roce 1986 slavil Jiří Bělohlávek čtyřicáté narozeniny a dočkal se zasloužených ocenění v profesním i soukromém životě. V únoru dostává krásná přání od svých dcer Zuzany a Marie a v květnu mu vláda uděluje čestný titul Zasloužilého umělce. Bělohlávek ho získal zejména za dlouholetou a houževnatou interpretační činnost s FOKem, který přivedl k vysoké umělecké úrovni.

V roce 1987 se účastnil projektu ministerstva kultury ČSR s názvem Mezinárodní filharmonie mládeže. Společně se svým asistentem Bohumilem Kulínským připravoval a na koncertním turné řídil stodvacetičlenný orchestr, složený z mladých hudebníků šesti socialistických států. Studenti konzervatoří a vysokých hudebních škol v poměru šedesát Čechoslováků, dvacet hudebníků ze SSSR a po deseti instrumentalistech z Bulharska, Maďarska, NDR a Polska absolvovali nejdříve v červenci dvoutýdenní soustředění v Mariánských Lázních a k němu pak v říjnu přidali další týden v Praze. Turné orchestr zahájil 30. října 1987 ve Smetanově síni Obecního domu, na programu byl Ludwig van Beethoven, Antonín Dvořák a Dmitrij Šostakovič. Poté následovaly zastávky v Berlíně, Varšavě, Moskvě, Sofii a Budapešti. Celá šňůra vyvrcholila v bratislavské Redutě. Pro Bělohlávka to byla první velká zkušenost s opravdu mladými hudebníky. Přes počáteční skepsi nad uměleckým zdarem projektu byl ihned po prvním soustředění velmi pozitivně překvapen a přesvědčil se o tom, jak tvořivá a rychle postupující může být práce s nadšenými a maximálně motivovanými lidmi. Snad i tato zkušenost přispěla později k jeho častým angažmá v projektech a aktivitách týkajících se mladých hudebníků. Ať už to bylo založení Pražské komorní filharmonie v roce 1994 nebo nastudování Mé vlasti s orchestrem složeným z žáků Pražské konzervatoře pro zahajovací koncert Pražského jara 2011 a mnohé další projekty a činnosti.

Snad právě ten krok do neznáma mě na tom lákal a láká. Tady není nic jisté, cosi se tu rodí a je krásné být při tom. (…) Stal jsem se svědkem malého zázraku, nikdy bych nevěřil, že je možné v tak krátké době až do té míry stmelit kolektiv, navíc z lidí, kteří nemají skoro žádné zkušenosti...

— Jiří Bělohlávek / Květy 1988 [ 20 ]

U FOKu strávil Jiří Bělohlávek celých dvanáct let a byl to nejdelší post šéfdirigenta ze všech jeho působení. Byla to doba dotváření vlastního repertoáru, který díky soustředěné a systematické práci nabyl impozantní šíře, i prohlubování interpretačních přístupů u již „zvládnutých“ skladeb. Záměrně se věnoval náročným úkolům, při jejichž plnění on i orchestr umělecky rostl a zdokonaloval své mistrovství. K takovým hudebním misím patřilo například nastudování děl Gustava Mahlera, která od počátku osmdesátých let zařazoval do dramaturgických plánů FOKu. Po počátečních nejistotách dirigent a hráči pronikli ke specifické podstatě Mahlerovy hudební řeči a s dílem kališťského rodáka připravili československému i zahraničnímu publiku nejeden mimořádný zážitek. Jiným příkladem je dílo Bohuslava Martinů, kterému se s FOKem věnoval v celé šíři a uváděl i rané skladby Martinů, jako byla například Česká rapsodie (1918).

První symfonie u Pražských symfoniků vyzrála a na tomto koncertě se ukázalo, že tento dlouhodobější proces přinesl zákonitý úspěch. Jiří Bělohlávek se po Janáčkovi dostává i v Martinů na samou dřeň skladatelovy výpovědi, a hlavně je schopen přivést k naplnění svých interpretačních představ i orchestr. (…) Z Bělohlávkova nastudování vyzařovaly idiomy české hudebnosti. Orchestr s dirigentem přímo dýchal a vypjal se k mimořádně sugestivnímu výkonu. Uznání patří celému kolektivu, v němž náročnou práci odvedly zejména dechové nástroje.

— Petr Vít / Hudební rozhledy 1980 [ 21 ]

Při sestavování dramaturgických plánů jednotlivých sezón bylo sice nutné dělat ústupky režimu a do programů zařadit tu angažovanou skladbu průměrného sovětského autora, tu premiérovat soudobé československé dílo z popudu Svazu skladatelů, na druhou stranu bylo pak možné uvádět třeba i skladby s duchovní, křesťanskou tematikou (Martinů Hry o Marii). Díky politické neproblematičnosti nastudoval Jiří Bělohlávek s FOKem řadu děl ruských autorů, jakými byli Petr Iljič Čajkovskij, Sergej Rachmaninov, Sergej Prokofjev nebo Dmitrij Šostakovič. Z českých se často věnuje Antonínu Dvořákovi, Bedřichu Smetanovi, Leoši Janáčkovi, Josefu Sukovi a velmi intenzivně již zmíněnému Bohuslavu Martinů. Vedle slavných děl české hudební literatury studoval a prováděl i méně známé a opomíjené skladby a samozřejmě kompozice soudobých českých autorů. Třeba koncem roku 1986 provedl s FOKem Vokální symfonii Vladimíra Sommera. K altovému partu tenkrát Jiří Bělohlávek přizval mladou pěvkyni Dagmar Peckovou, pro kterou to bylo premiérové vystoupení na pódiu Obecního domu.

Jiří Bělohlávek – byl první, který mě po odsouzení panem Zdeňkem Košlerem přizval ke spolupráci. S FOK jsme tehdy uvedli Sommerovu Vokální symfonii. Bylo to v roce 1986! Od té doby je naše spolupráce pravidelná. Přivedl mě k interpretaci Mahlera, natočili jsme krásná CD a spolupracovali na Carmen v Národním divadle. Na mnoha mezinárodních festivalech jsem debutovala právě díky jeho pozvání.

— Dagmar Pecková / Harmonie 2002 [ 22 ]

Mnohé z prováděných skladeb máme zachovány na hudebních nosičích. Bělohlávkovy nahrávky s Pražskými symfoniky přinášejí originální obraz české klasické hudby konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století a často nám prostředkují díla, která na pódiích téměř nevídáme – například Ostrčilovu Symfonii A dur a Symfonietu (nahrávka 1980 a 1983) nebo monumentální vokální dílo Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi (nahrávka 1976, reedice 2007).

Když hudební publicistka a kritička Terézie Ursínová hodnotila vystoupení FOKu na dvacátém pátém ročníku Bratislavských hudebních slavností konaných na přelomu září a října 1989, přesně pojmenovala základní proměnu orchestru pod Bělohlávkovým vedením.

Bělohlávek z něj během let svého šéfování vytvořil orchestr měkké zvukové kultury, typické zejména pro české housle‘, perfektní sehranosti (nezapomenutelně byla předvedena Ravelova suita Moje matka Husa) a objevitelských projektů...

— Terézia Ursínová / Tvorba 1989 [ 23 ]

Za působení ve FOKu se postupně rozvíjí také Bělohlávkova dráha operního dirigenta. Může tak navázat na své zkušenosti z Vinohradského divadla i ze studií na AMU, kde studoval Mozartovy opery Così fan tutte, Dona Giovanniho a Figarovu svatbu. Tu dokonce v roce 1972 s posluchači katedry zpěvu a s orchestrem Smetanova divadla (Státní opera Praha) nastudoval. V roce 1977 jej Václav Neumann přizval jako spolupracovníka do Berlínské komické opery, aby tam společně provedli Tajemství Bedřicha Smetany.

Přípravné období vedl Bělohlávek, týden před premiérou pracoval se souborem Neumann, který řídil i první představení. Pak zase Bělohlávek zkoušel s druhým obsazením a absolvoval druhou premiéru, kterou jsem slyšel. Dirigentův operní debut dopadl velmi dobře. Symfonické hodnoty partitury mu byly zřejmě podnětem pro důkladnou spolupráci s orchestrem, který hrál naši hudbu uspokojivě, aniž kdy přestal doprovázet, což je v Komické opeře (ale i jinde) naprosto závazné. (…) Bělohlávek cítí Smetanovou lyriku, z hlediska techniky si pak počínal velmi jistě, jak se ukázalo ve druhém aktu, kdy nedovolil, aby nesprávný nástup sólisty zvrhl celý velký ansámbl.

— Vladimír Bor / Operní večery 1981 [ 24 ]

Díky úspěšnému představení byl Bělohlávek o dva roky později (1979) přizván k samostatnému nastudování Stravinského Života prostopášníka. Na domácích operních pódiích debutoval v roce 1984, kdy ve Státní opeře Praha nastudoval Řecké pašije Bohuslava Martinů. Pro mezinárodní operní působení Jiřího Bělohlávka je důležitý rok 1985 a americký Seattle. V tamější opeře spolupracoval s režisérem Stephenem Wadsworthem na inscenaci Janáčkovy Jenůfy a opět se uvedl ve velmi dobrém světle.

Bělohlávek se ihned strefil do černého, pochopil dílo i zpěváky. Pod jeho vedením zazněl operní epilog Bohuslava Martinů s nesmírnou něhou a citovou hloubkou, dovedl mu místy dát až komorní ladění, přitom však s nepovolujícím dramatickým napětím…

— Eva Hermannová / Tvorba 1984 [ 25 ]

To protect Janacek’s interests in the pit, Jenkins engaged Jiri Belohlavek, a young conductor from Prague. It turned out to be a wise choice. Belohlavek made his excellent orchestra, composed of members of the Seattle Symphony, brood and soar and shimmer with dramatic sensitivity. He also gave his singers ardent support, even mouthing the strange English text in sympathy.

— Martin Bernheimer / Los Angeles Times 1985 [ 26 ]

Jiří Bělohlávek se podílel nejen na klasických operních představeních, která spojují hudební, dramatickou a scénografickou složku, ale už v první polovině osmdesátých let se dostal i k takzvanému koncertnímu provedení. Tedy provedení opery, které v různé míře vypouští její divadelní složku. Řadu těchto kreací zahájilo v prosinci 1982 uvedení Her o Marii Bohuslava Martinů. Společně s orchestrem FOK, Pěveckým sborem Československého rozhlasu, dětským sborem Bambini di Praga a sólisty Evou Děpoltovou, Annou Bárovou, Václavem Zítkem, Ivanem Kusnjerem a dalšími předvedl publiku ve Smetanově síni Obecního domu velmi zdařilou hudební inscenaci a prokázal tak dramaturgickou oprávněnost této formy provedení. Hry o Marii s totožným obsazením nahrál ve stejném roce studiově pro Supraphon. Deska s touto nahrávkou vyšla v roce 1985.

Bělohlávek vystavěl celé dílo na adekvátních proporcích hudebních i dynamických vrcholů: Jeho výjimečná muzikálnost dala zaznít oběma vlastním miráklům ‚Mariken z Nimègue‘ a ‚Sestře Paskalině‘ s plnou intenzitou dramatického náboje i účinnou kontrastní dynamickou gradací, zatímco hře ‚Narození Páně‘ vtiskly pečeť kouzelné poetičnosti lidové pastorály.

— Jitka Slavíková / Hudební rozhledy 1983 [ 27 ]

Koncertní provedení se pro Jiřího Bělohlávka stalo od devadesátých let pravidelnou a vyhledávanou formou prezentace opery. Tento přístup mu jednak umožňoval seznamovat publikum i s méně uváděnými operami českých skladatelů, jednak nedocházelo vlivem režijního a scénografického pojetí k deformaci a dezinterpretaci příběhu, tak jak se v současnosti často stává v operních domech po celém světě.

Se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy realizoval Jiří Bělohlávek ještě jeden zajímavý operní počin. V roce 1981 nahráli hudbu pro televizní operu Proměny Prométheovy českého skladatele Otmara Máchy, kterou napsal na libreto Jiřího Kolaříka. Hudební drama vzniklo na objednávku Československé televize a poprvé se vysílalo 4. října 1982. Inscenace byla oceněna druhým místem v prestižní světové soutěži hudebních televizních děl v Salcburku v roce 1983 a ve stejném roce získala i hlavní cenu televizního festivalu Zlatá Praha.

Poslední tři měsíce roku 1989. V říjnu odjel Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií na velké západoevropské turné po Rakousku, Švýcarsku, Německu a Francii. Právě na něm, konkrétně ve Švýcarsku, se orchestr dozvěděl o protestu svého šéfdirigenta Václava Neumanna. Ten se rozhodl podpořit signatáře petice Několik vět a veřejně deklaroval, že nebude spolupracovat s Československou televizí do té doby, dokud nebude signatářům z řad herců a umělců umožněno vykonávat svou profesi. Orchestr včetně dirigentů se ke svému šéfovi připojil, a navíc bojkotoval i Československý rozhlas, který rovněž vylučoval signatáře Několika vět z vysílání.

Po návratu z turné se filharmonici rozhodli o svém postoji informovat své publikum. Do programového sešitu abonentních koncertů 16. a 17. listopadu 1989 byl vložen leták, v němž své posluchače seznámili s bojkotem rozhlasu a televize. Koncerty řídil Jiří Bělohlávek. Nikdo z přítomných nemohl tušit, že tentýž večer 17. listopadu se jen pár stovek metrů od Obecního domu, kde se koncert odehrával, začne starý režim hroutit.

Hned po těchto koncertech odlétá 18. listopadu Jiří Bělohlávek s FOKem na velké turné po Japonsku, Koreji a Tchaj-wanu. Zde se dozvídají o brutálním zásahu státní bezpečnosti proti studentům na Národní třídě a vydávají společné prohlášení. Zažili zde i emotivní provedení Mé vlasti, kdy před začátkem koncertu oslovil Jiří Bělohlávek tokijské publikum a oznámil, že toto provedení věnují na podporu obrodného procesu v Praze: „Tímto se celý zážitek proměnil z čistě hudebního na zážitek všeobecný, politický, národní. Vím, že hráči FOKu to skutečně prožívali se slzami v očích.“ [ 28 ]

Prohlášení Symfonického orchestru Hl. m. Prahy FOK

My, Pražští symfonikové, pociťujeme morální povinnost vyjádřit svůj postoj k posledním událostem v Praze.

Přijeli jsme do Japonska jako vyslanci naší země a její vyspělé hudební kultury. Stojíme nyní otřeseni skutečností, že v době, kdy jsme se připravovali na náš krásný úkol a letěli jsme sem – do Tokia, v ulicích Prahy bili příslušníci pořádkových oddílů demonstrující studenty do krve.

Že se to stalo v den padesátého výročí násilného uzavření českých vysokých škol německými jednotkami, se nám jeví jako výsměch všem dosavadním snahám o nápravu omylů a chyb z minulosti.

Jsme přesvědčeni, že násilí není argument a nesmí být metodou, jíž budou řešeny palčivé problémy. Přidáváme svůj hlas na obrodu naší socialistické společnosti na principech a v duchu demokracie a humanismu.

Toto prohlášení bylo přijato kolektivem tělesa v Tokiu 20. listopadu všemi hlasy.

Jiří Bělohlávek, šéfdirigent
Petr Altrichter, dirigent
Luděk Vařbuchta, ředitel
Pavel Peřina, předseda ZO KSČ
Jindřich Moravec, předseda ZV ROH
Karel Vondráček, předseda DV ROH

Události ve vlasti dostaly rychlý spád. 24. listopadu rezignoval předseda vlády Miloš Jakeš spolu s celým vedením ústředního výboru Komunistické strany Československa. 10. prosince jmenoval prezident Gustáv Husák první ne zcela komunistickou vládu od února 1948 a následně oznámil federálnímu shromáždění svou demisi. Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen Václav Havel prezidentem Československa. V červnu 1990 pak proběhly první demokratické volby od roku 1946, které vedly k nekomunistické vládě.

Byly to měsíce nadšení a všeobecného optimismu. Lidé byli plni nadějí a smělých plánů do budoucna. A hlavně chuti a vůle je uskutečnit. V časech znovu nabyté demokracie a svobody se také Jiří Bělohlávek chystá na novou významnou roli – na post šéfdirigenta České filharmonie.

4

další kapitola

Hlavní zdroje a prameny

  • 1.VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Česká televize 1993.
  • 2.ZAPLETAL, Petr: FOK. Padesát let Symfonického orchestru hlavního města Praha. Praha: Supraphon, n. p. 1984, s. 41n.
  • 3.VEBER, Petr; STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek: Fluidum, nebo práce? Harmonie 2018, 31. 5. Dostupné online
  • 4.VÍT, Petr: FOK s novým šéfdirigentem. Hudební rozhledy 1977, č. 12, s. 540
  • 5.ZAPLETAL, Petr: FOK.Padesát let Symfonického orchestru hlavního města Praha. Praha: Supraphon, n. p. 1984, s. 60.
  • 6.MAREŠ, Vlastimil. Laudatio prof. Vlastimila Mareše. In: Jiří Bělohlávek. Doctor honoris causa. Praha: AMU 2016, s. 7–8.
  • 7.Převzato z Koncertní život. Programový sborník Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 1981, č. 1, s. 8.
  • 8.Převzato z Koncertní život. Programový sborník Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 1981, č. 1, s. 8.
  • 9.ROTHSTEIN, Edward: Concert: Prague Symphony. The New York Times 1982, č. XY (12. 11.), s. 21
  • 10.DOMINGOS, Roy: Prague Orchestra Just Magnificiant. The Macon Telegraph 1982, č. XY (25. 10.), s. 3A
  • 11.ŠVARCOVÁ, Jitka: Poprvé v zemi vycházejícího slunce. Koncertní život 1986, č. 6, s. 2.
  • 12.ŠVARCOVÁ, Jitka: Poprvé v zemi vycházejícího slunce. Koncertní život 1986, č. 6, s. 2.
  • 13.FRÝBOVÁ, Zdena: Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Naše rodina: zábavný týdeník Československé strany lidové 1982, č. 44, s. 13.
  • 14.SEDLÁČKOVÁ, Pavlína: Dramaturgie vzdělávacích programů v České filharmonii. Magisterská diplomová práce. Ústav hudební vědy FFMU: Brno 2013, s. 51.
  • 15.NEKUDOVÁ, Hana: My dva spolu nedirigujeme. Vlasta 1996, č. 24, s. 11.
  • 16.VEBER, Petr, STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek. Fluidum, nebo práce? Harmonie 2016, č. 2, s. 6–15. Dostupné online
  • 17.VEBER, Petr: AUDIO: Poslední natočený koncert Jiřího Bělohlávka. V podání Magdaleny Kožené zazněly Biblické písně Antonína Dvořáka. Český rozhlas Vltava 2017. 4. 8. Dostupné online
  • 18.VEBER, Petr: AUDIO: Poslední natočený koncert Jiřího Bělohlávka. V podání Magdaleny Kožené zazněly Biblické písně Antonína Dvořáka. Český rozhlas Vltava 2017. 4. 8. Dostupné online
  • 19.Telefonotéka. Český rozhlas Vltava 2016 (14. 1.). Dostupné online
  • 20.UHLÍK, Petr: Hudební mládí. Květy 1988, č. 4, s. 38–39, s. 38.
  • 21.VÍT, Petr: Pražské jaro 80. Hudební rozhledy 1980, č. 7, s. 301.
  • 22.STEHLÍK, Luboš: Rozhovor na přání: Dagmar Pecková. Harmonie 2002, 20. 12. Dostupné online
  • 23.URSÍNOVÁ, Terézia: Impozantní festival. Tvorba 1989, č. 44 (1. 11.), s. 14–15.
  • 24.BOR, Vladimír: Operní večery. Praha: Panton 1981, s. 299.
  • 25.HERMANNOVÁ, Eva: Staronové Pašije ve Smetanově divadle. Tvorba 1984, č. 10 (7. 3.), s. 10.
  • 26.BERNHEIMER, Martin: Janacek in the Pacific NothWest. Los Angeles Times 1985 (12. 5.) Dostupné online
  • 27.SLAVÍKOVÁ, Jitka: Hry o Marii ve Smetanově síni. Hudební rozhledy 1983, č. 3, s. 105.
  • 28.VEJVODOVÁ, Markéta: Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem. Český rozhlas 2014, 12. 5. Dostupné online
1.

VÁŇA, Ladislav (scénář a režie): Tenerezza. Česká televize 1993.

2.

ZAPLETAL, Petr: FOK. Padesát let Symfonického orchestru hlavního města Praha. Praha: Supraphon, n. p. 1984, s. 41n.

3.

VEBER, Petr; STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek: Fluidum, nebo práce? Harmonie 2018, 31. 5. Dostupné online

4.

VÍT, Petr: FOK s novým šéfdirigentem. Hudební rozhledy 1977, č. 12, s. 540

5.

ZAPLETAL, Petr: FOK.Padesát let Symfonického orchestru hlavního města Praha. Praha: Supraphon, n. p. 1984, s. 60.

6.

MAREŠ, Vlastimil. Laudatio prof. Vlastimila Mareše. In: Jiří Bělohlávek. Doctor honoris causa. Praha: AMU 2016, s. 7–8.

7.

Převzato z Koncertní život. Programový sborník Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 1981, č. 1, s. 8.

8.

Převzato z Koncertní život. Programový sborník Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK 1981, č. 1, s. 8.

9.

ROTHSTEIN, Edward: Concert: Prague Symphony. The New York Times 1982, č. XY (12. 11.), s. 21

10.

DOMINGOS, Roy: Prague Orchestra Just Magnificiant. The Macon Telegraph 1982, č. XY (25. 10.), s. 3A

11.

ŠVARCOVÁ, Jitka: Poprvé v zemi vycházejícího slunce. Koncertní život 1986, č. 6, s. 2.

12.

ŠVARCOVÁ, Jitka: Poprvé v zemi vycházejícího slunce. Koncertní život 1986, č. 6, s. 2.

13.

FRÝBOVÁ, Zdena: Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Naše rodina: zábavný týdeník Československé strany lidové 1982, č. 44, s. 13.

14.

SEDLÁČKOVÁ, Pavlína: Dramaturgie vzdělávacích programů v České filharmonii. Magisterská diplomová práce. Ústav hudební vědy FFMU: Brno 2013, s. 51.

15.

NEKUDOVÁ, Hana: My dva spolu nedirigujeme. Vlasta 1996, č. 24, s. 11.

16.

VEBER, Petr, STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek. Fluidum, nebo práce? Harmonie 2016, č. 2, s. 6–15. Dostupné online

17.

VEBER, Petr: AUDIO: Poslední natočený koncert Jiřího Bělohlávka. V podání Magdaleny Kožené zazněly Biblické písně Antonína Dvořáka. Český rozhlas Vltava 2017. 4. 8. Dostupné online

18.

VEBER, Petr: AUDIO: Poslední natočený koncert Jiřího Bělohlávka. V podání Magdaleny Kožené zazněly Biblické písně Antonína Dvořáka. Český rozhlas Vltava 2017. 4. 8. Dostupné online

19.

Telefonotéka. Český rozhlas Vltava 2016 (14. 1.). Dostupné online

20.

UHLÍK, Petr: Hudební mládí. Květy 1988, č. 4, s. 38–39, s. 38.

21.

VÍT, Petr: Pražské jaro 80. Hudební rozhledy 1980, č. 7, s. 301.

22.

STEHLÍK, Luboš: Rozhovor na přání: Dagmar Pecková. Harmonie 2002, 20. 12. Dostupné online

23.

URSÍNOVÁ, Terézia: Impozantní festival. Tvorba 1989, č. 44 (1. 11.), s. 14–15.

24.

BOR, Vladimír: Operní večery. Praha: Panton 1981, s. 299.

25.

HERMANNOVÁ, Eva: Staronové Pašije ve Smetanově divadle. Tvorba 1984, č. 10 (7. 3.), s. 10.

26.

BERNHEIMER, Martin: Janacek in the Pacific NothWest. Los Angeles Times 1985 (12. 5.) Dostupné online

27.

SLAVÍKOVÁ, Jitka: Hry o Marii ve Smetanově síni. Hudební rozhledy 1983, č. 3, s. 105.

28.

VEJVODOVÁ, Markéta: Rozhovor s Jiřím Bělohlávkem. Český rozhlas 2014, 12. 5. Dostupné online