3

Symfonická a komorní hudba

Jiří Bělohlávek je obecně oceňován jako vynikající interpret a propagátor děl českých hudebních skladatelů. Jako umělec, který na světových pódiích prosadil skladby Bohuslava Martinů a o totéž usiloval i u Josefa Suka. Jako skvělý zprostředkovatel bohatství hudby Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy, Mahlerovy. Potvrzují to i pozoruhodná čísla z jeho koncertní činnosti – přes 700 provedení děl Bedřicha Smetany, stejné číslo u Bohuslava Martinů, téměř 600 u Janáčka a v případě děl Antonína Dvořáka dokonce bezmála 2000 koncertních provedení. Mahler a Suk, oba kolem 200 provedení. A také vyšší stovky nahrávek pro česká a světová vydavatelství.

Ve stínu těchto velikánů pak neprávem stojí celá řada kreací i nahrávek, na nichž Jiří Bělohlávek osvědčil pozoruhodnou šíři repertoáru a hluboký ponor do díla dalších skladatelů. Výraznou kapitolu v Bělohlávkově repertoáru představovali zejména ruští romantici v čele s Petrem Iljičem Čajkovským či Sergejem Rachmaninovem, nebo ještě více modernisté Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič a Igor Fjodorovič Stravinskij. Jejich díla prováděl intenzivně zejména v době působení u Státní filharmonie Brno (1972–1977) a u Pražských symfoniků (1977–1989). S brněnskou filharmonií natočil pro Supraphon výběr z děl Modesta Petroviče Musorgského, Nikolaje Andrejeviče Rimskeho-Korsakova a Alexandra Porfirjeviče Borodina (1978). S Pražským symfonickým orchestrem a Václavem Hudečkem nahrál Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur (1979). Václav Hudeček a Jiří Bělohlávek spolupracovali také na desce Pantonu z roku 1976, na níž spolu se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu v Praze hrají Druhý koncert pro housle a orchestr g moll Sergeje Prokofjeva a Sibeliův Koncert pro housle a orchestr d moll. S Českou filharmonií a klavíristou Borisem Krajným realizoval Jiří Bělohlávek nahrávku Prokofjevova Třetího koncertu pro klavír a orchestr C dur (1983).

První část večera tvořila Symfonie číslo 5 h moll op. 74 Petra Iljiče Čajkovského. (…) Mladý dirigent Jiří Bělohlávek, jemuž byl tento koncert svěřen, dokázal tento niterný a složitý obraz vidět po svém. A pro své pojetí plně zaujal i orchestr. Cítil dílo jako celek – nejen jako cyklus čtyř vět. Dokonale a se zřejmým zaujetím promyslel tektonický i dynamický plán celé kompozice. Za příklad může sloužit třeba gradace třetí věty, kdy dynamická křivka prochází řadou mezistupňů a orchestr zazní v plném lesku až v tektonickém vrcholu. Největším kladem Bělohlávkova pojetí tohoto – někdy žel až profanovaného díla – je jeho hluboká a neokázalá citovost, zdrženlivá a cudná.  (Koncert Pražských symfoniků)

— Jaroslav Přikryl / Tvorba 1974 [ 2 ]

J. Bělohlávek s plným pochopením Šostakovičovy poetiky dvacátých let rozestřel před festivalovým publikem svět skladatelova tvůrčího rozběhu, překypující hudebností a strhující vitálností. Symfonie zněla v prostorách Sjezdového sálu barevně a plasticky. Její provedení odpovídalo představě svátků hudby, a tak výkon dirigenta i orchestru byl právem odměněn dlouhotrvajícím potleskem. (Česká filharmonie hraje na Pražském jaru Symfonie č. 1 f moll)

— Petr Vít / Hudební rozhledy 1987 [ 3 ]

Intenzivně se Jiří Bělohlávek věnoval také dílu Wolfganga Amadea Mozarta. Na koncertních pódiích uváděl nejčastěji Symfonii č. 38 nebo předehru z Dona Giovanniho a dirigoval i Mozartovy opery. Na CD z roku 1998 najdeme Mozartovo souborné dílo pro housle a violu v podání Ivana Ženatého, Josefa Suka a Pražské komorní filharmonie. S PKF nahrál rovněž Symfonii č. 35 a 36 (vydáno 2005). Requiem a opět Symfonii č. 36 najdeme také na nahrávce s BBC Symphony Orchestra vydané v roce 2006. S Pražskou komorní filharmonií a předními českými pěvkyněmi vydal v roce 1994 dva výběry slavných mozartovských árií – Vado, Ma Dove? Arias For Soprano s Evou Ubranovou a W. A. Mozart – Che Bella. Mozart Opera Arias s Dagmar Peckovou. S Českou filharmonií a klavíristou Janem Bartošem nahrál Klavírní koncerty č. 12 A dur a č. 20 d moll v roce 2017.

Tak jsme se konečně dočkali opravdového symfonického Mozarta s visačkou Czech Made. (…) Na rozdíl od mnoha jiných domácích pokusů o Mozarta a vůbec celého klasicistního repertoáru, které trpí rozkydlostí a marmeládovitostí, charakterizoval Bělohlávkův přístup k této hudbě vždy smysl pro styl a detail. (…) V Bělohlávkově nahrávce tak spojuje to dobré z obou světů: průzračností se velmi blíží špičkové kreaci na dobové nástroje, ale zachovává si barvu a kultivovanost zvuku moderního orchestru. Vše je navíc hráno velice živě, tempově a dynamicky vzorově.

— Ivo Rozehnal / Harmonie 2006 [ 4 ]

Důležitou část Bělohlávkova díla zaujímá Ludwig van Beethoven, zejména jeho symfonie a pět klavírních koncertů. Právě ty natočil v roce 2000 s klavíristou Janem Simonem a Pražskou komorní filharmonií. A o deset let později také s Paulem Lewisem a BBC Symphony Orchestra pro vydavatelství Harmonia Mundi.

Opomenout nelze ani nahrávky skladeb, které se co do počtu provedení sice nedají hodnotit jako Bělohlávkova stěžejní témata, ale svým objevitelstvím a uměleckou úrovní představují důležitý kulturní počin. Do této oblasti můžeme zařadit CD s Pražskou komorní filharmonií a mezzosopranistkou Janou Tetourovou z roku 1998, na kterém najdeme skladby Vítězslava Nováka Slovácká suita, Melancholické písně o lásce a Serenáda F dur pro malý orchestr. Dalším příkladem jsou pak Houslové koncerty č. 1 c moll a č. 2. d moll Josefa Bohuslava Foerstera nahrané s Ivanem Ženatým a BBC Symphony Orchestra na živém koncertu v Barbican Hall v prosinci 2007 a vydané společností Supraphon roku 2008. S PKF a harfenistkou Janou Bouškovou nahrál výběr skladeb pro harfu a orchestr Jana Křtitele Krumpholtze. Díky Bělohlávkovým nahrávkám s FOKem máme zase k dispozici skladby Otakara Ostrčila Symfonie A dur, op. 7 (LP 1982) a Symfonietta, op. 20 a Impromptu pro velký orchestr, op. 13 (obě na LP z roku 1985).

Důležitou kapitolu v repertoáru i diskografii Jiřího Bělohlávka tvoří i díla soudobých autorů, zejména těch českých. Jiří Bělohlávek prováděl skladby Karla Bohuslava Jiráka (jeho 6. symfonii, op. 90 uvedl dokonce ve světové premiéře 17. a 18. února 1972 na pražských koncertech s Českou filharmonií), Klementa Slavického, Vladimíra Sommera, Petra Ebena, Luboše Fišera, Viktora Kalabise, Ivana Kurze nebo Lubomíra Železného. Některé skladby těchto autorů také nahrál pro Supraphon nebo jiná vydavatelství. Za všechny uveďme Symfonii č. 3 Viktora Kalabise natočenou se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v roce 1972 nebo CD s Pražskou komorní filharmonií nazvané Pražské kytarové koncerty (1996). Zde se v prvotřídní intepretaci sólistů Lubomíra Brabce, Václava Hudečka a sopranistky Zdeny Kloubové objevily skladby Luboše Fišera, Otmara Máchy a Sylvie Bodorové.

Jiří Bělohlávek rovněž sám inicioval soutěže a zakázky pro soudobé skladatele nebo se zapojil do organizačních týmů jednotlivých projektů. Byla to například mezinárodní soutěž Symfonie pro 3. tisíciletí, kterou pořádala Pražská komorní filharmonie. Vítěznou kompozici Elixíry od kanadského skladatele Paula Frehnera i druhou oceněnou skladbu Triumf času Zdeňka Lukáše uvedl s PKF na novoročním koncertu v Rudolfinu v roce 2001. Obdobnou iniciativou byla i soutěž České filharmonie pro mladé české skladatele do 35 let věku, kterou v roce 2014 vyhrál Jan Ryant Dřízal se skladbou Kuře melancholik. Česká filharmonie ji pod vedením Jiřího Bělohlávka provedla na abonentních koncertech 120. sezony ve dnech 7.–9. října 2015 a další dvě ohodnocené soutěžní skladby nastudovala na neveřejných zkouškách a nahrála je pro potřeby jejich tvůrců.

3.1

další kapitola

Hlavní zdroje a prameny

  • 1.Říhová, Klára: To nejdůležitější není v notách. Květy 2000, č. 45, s. 36.
  • 2.PŘIKRYL, Jaroslav: Hudba: Závažný koncert. Tvorba 1974, č. 48 (27. 11.), s. 3.
  • 3.VÍT, Petr: S J. Bělohlávkem. Hudební rozhledy 1987, č. 8, s. 342.
  • 4.ROZHNAL, Ivo: Wolfgang Amadeus Mozart. Harmonie 14, 2006, č. 1, s. 53. (recenze CD – W. A. Mozart: Symfonie č. 35 „Haffnerova“ a č. 36 „Linecká“, Pražská komorní filharmonie, Jiří Bělohlávek, Harmonia Mundi 2005)
1.

Říhová, Klára: To nejdůležitější není v notách. Květy 2000, č. 45, s. 36.

2.

PŘIKRYL, Jaroslav: Hudba: Závažný koncert. Tvorba 1974, č. 48 (27. 11.), s. 3.

3.

VÍT, Petr: S J. Bělohlávkem. Hudební rozhledy 1987, č. 8, s. 342.

4.

ROZHNAL, Ivo: Wolfgang Amadeus Mozart. Harmonie 14, 2006, č. 1, s. 53. (recenze CD – W. A. Mozart: Symfonie č. 35 „Haffnerova“ a č. 36 „Linecká“, Pražská komorní filharmonie, Jiří Bělohlávek, Harmonia Mundi 2005)