3

Celkový počet provedení skladeb 
Antonína Dvořáka: 1 942

Tři nejhranější skladby

256x Symfonie č. 9 e moll
154x Koncert pro violoncello a orchestr h moll
139x Symfonie č. 7 d moll

 

Jiří Bělohlávek měl s dílem Antonína Dvořáka zkušenost už do raných let jako posluchač i jako člen Kühnova dětského sboru. A i jako dirigent se jím zabýval hned od studia na Pražské konzervatoři. Symfonie č. 5 byla jednou ze skladeb, kterou provedl na svém absolventském dirigentském koncertu v Rudolfinu v roce 1966.

Byla to první Dvořákova symfonie, kterou jsem měl možnost skutečně s orchestrem studovat a provést. V té době, to jsem byl mladík sedmnáctiletý, osmnáctiletý. Ty zážitky jsou velmi hluboké a bylo to pro mě tehdy samozřejmě zjevení.

— Jiří Bělohlávek / Aktualne.cz 2014 [ 2 ]

Dvořák byl pochopitelně důležitou součástí dramaturgie českých orchestrů při domácích koncertech, a ještě více pak na turné v cizině. A také při hostování u zahraničních těles bylo zařazení některého Dvořákova díla na Jiřím Bělohlávkovi často vyžadováno. Tato intenzivní poptávka vedla k tomu, že co do počtu provedení Dvořákova stěžejní díla daleko převyšují provedení děl ostatních skladatelů.

Jiří Bělohlávek se i přes opravdu značnou frekvenci „potkávání se s Dvořákem“ dokázal vždy ubránit nebezpečí rutiny a dokládal to i jednou příhodou z období, kdy šéfoval Pražským symfonikům: „Jeli jsme na zájezd do Spojených států a měli jsme v šestadvaceti dnech jednadvacet koncertů a vždycky tam byla Novosvětská symfonie. Já jsem z toho měl samozřejmě velkou obavu a přemýšlel jsem, co mám orchestru říct, jakým způsobem je motivovat k tomu, aby se z toho nestala rutina, abychom to neodehrávali. A vymyslel jsem tehdy takovou věc, že jsem je požádal, abychom se každý večer pokusili podívat na to novýma očima v tom smyslu, že já při každém tom provedení něco vyvedu, že budu něco malinko modifikovat. A skutečně jsme to tak dělali a byla z toho nakonec báječná záležitost. Měli jsme z toho všichni velký plezír, protože se nám podařilo zahrát symfonii jednadvacetkrát jinak.“ [ 3 ]

Stejně jako u jiných skladatelů i u Dvořáka se Bělohlávkův interpretační přístup vyvíjel a prohluboval. Na tento vývoj ostatně upozorňovali i hudební kritici, kteří dirigentovy kreace sledovali po desetiletí. Stalo se tak například při Bělohlávkově koncertu s Pražskými symfoniky v roce 1997. Hrál se Dvořákův Koncert pro violoncello h-moll v podání energického Mischy Maiského a Symfonie č. 9. Tu Bělohlávek  „v porovnání s kreacemi, jež jsme od něj slyšeli v osmdesátých letech – podstatně obohatil o některé nové rysy: dnes je jeho Novosvětská čistší, komornější (zejména v partiích dřevěných dechů), ve výrazu jemnější, proud hudby plyne se samozřejmou uvolněností. Orchestr jako by zvědavě sledoval, jak jeho někdejší šéf v průběhu času dozrál k velmi koncentrovanému pojetí důvěrně známého díla…“ [ 4 ]

Díla Antonína Dvořáka nezněla jen při radostných a slavnostních koncertech, ale také ve chvílích národního smutku. Tak tomu bylo v prosinci 2011, kdy se celá Česká republika loučila s Václavem Havlem. Ve středu 21. prosince zahrála Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka na smutečním ceremoniálu ve Vladislavském sále a v pátek 23. prosince pak ve Svatovítské katedrále v rámci zádušní mše. Zaznělo Dvořákovo Requiem, části z oratoria Mesiáš od Georga Friedricha Händela, Dvořákova biblická píseň Při řekách babylonských a Svatováclavský chorál.

Světová popularita hudby Antonína Dvořáka se výrazně projevila také v diskografii Jiřího Bělohlávka. Pro české, a ještě více pro zahraniční vydavatelství natočil s předními orchestry i sólisty řadu nahrávek velkých orchestrálních děl i komorních skladeb.

Sérii dvořákovských nahrávek začal Jiří Bělohlávek v osmdesátých letech, kdy působil jako šéfdirigent u Pražských symfoniků a zároveň jako stálý dirigent České filharmonie. Právě s tou a Ivanem Moravcem nahráli v červnu 1982 Klavírní koncert g moll. Nahrávka vyšla na desce Supraphonu o rok později. V roce 1982 natočil Dvořáka také s Pražskými symfoniky a Václavem Hudečkem. Na albu Romance pro housle (Panton, 1983) se objevila Dvořákova Romance pro housle a orchestr f moll a dále díla Ludwiga van Beethovena a Luboše Fišera.

S Pražským symfonickým orchestrem a se sólistkou Michaelou Fukačovou nahrál pro Panton v roce 1987 Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll. V roce 1988 se stejným orchestrem vyšla u Supraphonu deska Pražské valčíky obsahující Dvořákovy drobnější práce, jakými jsou například Pražské valčíky, Polonéza Es dur nebo třeba Polka B dur. Rok 1988 přinesl i další desku s Václavem Hudečkem a Českou filharmonií, která obsahuje Koncert pro housle a orchestr, op. 53, Romanci pro housle a orchestr, op. 11 a Mazurek pro housle a orchestr, op. 49.

První roky na počátku devadesátých let patřily nahrávání s Českou filharmonií. Nejprve v roce 1990 pro Supraphon společně natočili Symfonii č. 9 a Karneval a následně pro anglickou společnost Chandos realizovali řadu nahrávek.  Od roku 1990 byla ve Španělském sále Pražského hradu nahrána a postupně vydávána následující Dvořákova díla – Stabat Mater společně s Pražským filharmonickým sborem a Bambini di Praga a Žalm 149 (nahráno 1990, vydáno 1991),  Symfonie č. 5 (nahráno 1995, vydáno 1996), Symfonie č. 6 (nahráno 1992, vydáno 1993) , Symfonie č. 7 (nahráno 1992, vydáno 1995) a Symfonie č. 8 (nahráno 1991, vydáno 1992). Alba se symfoniemi byla doplněna erbenovskými symfonickými básněmi Vodník, op. 107,  Polednice, op. 108, Zlatý kolovrat, op. 109, Holoubek, op. 110 a skladbami Scherzo capriccioso, op. 66 a Nokturno H dur, op. 40.

Víc jak deset let starý snímek Novosvětské s Jiřím Bělohlávkem je vzorem preciznosti a uměřenosti (a zvukovou střídmostí jako by předjímal dirigentovy nahrávky s Pražskou komorní filharmonií). Přísná taktovka  tu dělá z Novosvětské dramatické a sevřené dílo, kde se chvíle zápasu střídají s okamžiky tesknoty.

— Jindřich Bálek / Harmonie 2003 [ 5 ]

Nahrávka pro Chandos fixuje zralé léty prověřené pojetí, v němž Bělohlávek – jak je pro jeho uměleckou tvorbu od mladých let příznačné – nic neponechává náhodě. Ve srovnání s kreacemi, které známe, je nahrávka zajímavá především velkým zdůrazněním barevnosti Dvořákovy partitury a relativně volnějšími tempy. Toto řešení jednak výhodně vylučuje byť i jen zdání nevěrohodného patosu (úvod finální věty), jednak umožňuje velmi klenutou modelaci frází (…) volba neuspěchaného tempa navíc dovolila Bělohlávkovi vynést do popředí nádhernou lyriku Dvořákových témat. Česká filharmonie hraje soustředěně, ale současně svobodně, s radostí, s potěšením z hudby, a tak je ohromné bohatství nálad, jež osmá symfonie přináší, v míře až marnotratné, využito beze zbytku.

— Petar Zapletal / Gramorevue 1993 [ 6 ]

...Jiří Bĕlohlávek draws arguably the most articulate and sumptuous response of all from the Czech PO, and his patient, warmly affectionate and generously flexible approach is consistently endearing. Silky poise and songful ardour combine to especially potent effect in the slow movement, at the end of which (after marginally too long a pause) Bĕlohlávek effects an eloquently shaped transition into the Scherzo.

— Andrew Achenbach / Gramophone 2016 [ 7 ]

I s Pražskými symfoniky realizuje v poslední dekádě dvacátého století významné dvořákovské nahrávky. Společně se účastní projektu The Dvořák Cycle německé společnosti Arthaus Musik, která v roce 1993 vydala na šesti DVD nahrávku živých koncertů Pražského symfonického orchestru z Alte Oper ve Frankfurtu. Jiří Bělohlávek řídí orchestr na prvních dvou DVD kompletu. Na prvním najdeme Symfonii č. 7, Slovanské tance a Romance pro housle a orchestr s Ivanem Ženatým. Druhé DVD obsahuje Biblické písně se sólistkou Evou Randovou, Houslový koncert a moll opět v podání Ivana Ženatého a Te Deum s Ivanem Kusnjerem a Lívií Ághovou. Na dalších čtyřech DVD hraje FOK pod taktovkou Petra Altrichtera a Libora Peška.

S Pražským symfonickým orchestrem se Jiří Bělohlávek také zapojil do velkého projektu Supraphonu, v jehož rámci mělo být do roku 2004 nahráno kompletní Dvořákovo dílo. S Pražskými symfoniky měl provést všechny vokálně-symfonické skladby. V listopadu 1995 vznikl záznam koncertu, na němž provedl Svatební košile. Sborového partu se ujal Pražský filharmonický sbor pod vedeném Pavla Kühna, sólisty byly Eva Urbanová, Ľudovít Ludha a Ivan Kusnjer. Live nahrávka vyšla v roce 1996. Na jaře 1997 byl pak pořízen záznam provedení Stabat Mater. Zde se ve vokálních partech představili Eva Urbanová, Marta Beňačková, John Uhlenhopp, Peter Mikuláš, Pražský filharmonický sbor a Bambini di Praga.

Dvořákovo dílo bylo důležitou součástí i nahrávací dramaturgie Pražské komorní filharmonie, s níž Jiří Bělohlávek záměrně usiloval o reprezentativní přítomnost orchestru na trhu se zvukovými nosiči. Jméno Jiří Bělohlávek a PKF se tak objevilo hned na sedmi dvořákovských albech. Tím prvním bylo CD houslových skladeb se sólistou Františkem Novotným v roce 1996 (vydavatelství Matouš). V témže roce pak pro Clarton nahráli Dvořákovy Legendy a Českou suitu.

Snímek je vybaven s minuciézní péčí hudební i výrazovou. Každý hlas, každý smyk, tempové i dynamické hnutí zapadá do přesného plánu výstavby jednotlivých skladeb. Jsou přitom pojaty prostě – tak, jak byly míněny skladatelem, tj. s důrazem na melodické bohatství slovansky archaizujícího charakteru. … Jiří Bělohlávek pečlivě individualizoval každou skladbu, maximálně zvýraznil její jedinečnou invenci, náladu, instrumentaci. …když se do patnácti vět obou Dvořákových opusů tohoto CD zaposloucháte, poznáte, že Pražská komorní filharmonie už má svůj osobitý zvuk, s nímž Jiří Bělohlávek nakládá jako se spolehlivým nástrojem. Toto CD je tvůrčím činem prvořadého významu.

— Jaroslav Smolka / Hudební rozhledy 1997 [ 8 ]

Dvořákova serenáda se objevila na albu Dvořák – Suk: Serenády, které vydal Supraphon v roce 1996. Za dva roky nato vyšly u společnosti Multisonic Dvořákovy Slovanské tance (1998).

Bělohlávkův komplet Slovanských tanců přesně odpovídá dirigentovu naturelu: spontaneita ve volbě temp, působící při mnoha běžných pódiových provedeních méně kvalitních těles spíše jako snaha po prázdném efektu, je tu nahrazena  důkladnou rozvahou, jež – pravda – může i ve srovnání například se Šejnovou nahrávkou nebo se Smetáčkovými provedeními tanců působit poněkud akademičtěji, ale zato propůjčuje jednotlivým číslům mnohem citlivější artikulaci frází a čistší prostor pro vyjádření geniálních Dvořákových instrumentačních postupů. (…) Bělohlávkova nahrávka představuje navíc další legitimní důkaz, že cílevědomá dirigentova práce s mladými instrumentalisty vede k dosažení nezpochybnitelných interpretačních kvalit tělesa.

— Petar Zapletal / Hudební rozhledy 1999 [ 9 ]

Dvořákovo výročí v roce 2004 přineslo množství nahrávek, do nichž přispěla také PKF s Jiřím Bělohlávkem. V březnu 2003 nahrála pro Supraphon studiově Dvořákovu operu Tvrdé palice, která vznikla v roce 1874 a byla to v pořadí třetí skladatelova opera (premiérovaná až v roce 1881). V jednotlivých pěveckých rolích se představili barytonista Roman Janál, tenorista Jaroslav Březina, altistka Jana Sýkorová a sopranistka Zdena Kloubová, basista Jaroslav Brych a Pražský filharmonický sbor. Nahrávka vyšla na CD v roce 2004.

V září 2003 pak Jiří Bělohlávek se svým orchestrem a německou houslistkou Isabellou Faust natočili Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 53. Nahrávku vydalo také v roce 2004 vydavatelství Harmonia Mundi.

Hned na druhé notě nové nahrávky Dvořákova Houslového koncertu se pozná, že začínáme poslouchat něco neobyčejného. Právě orchestrální spodní a, tedy ona druhá nota, bývá obvykle nejasné, nesynchronizované, pohlcené okolním zvukem. V podání PKF je přesné, energické a čitelné. Jako by orchestr hned chtěl naznačit, jak hodlá hrát až do konce skladby: myslet na každý detail, být maximálně transparentní, nechat uchu „nahlédnout“ do Dvořákovy partitury hlouběji než obvykle. (…) …nahrávka je mimořádně šťastným spojením podobně cítící sólistky, orchestru a dirigenta. Všichni totiž vědí stejně dobře, že ani koncertantní hudba není o povrchním efektu. Toto poznání se vyplácí natolik, že si dovolím jejich společný výkon označit za vrchol nahrávacích aktivit v roce Dvořákova výročí.

— Miroslav Srnka / Harmonie 2004 [ 10 ]

V roce 2004 pak vznikla pro Harmonia Mundi nahrávka slavného Koncertu h moll pro violoncello a orchestr, op. 104 s tehdy mladým francouzským violoncellistou Jeanem-Guihenem Queyrasem.

Jiří Bělohlávek volí pojetí, kdy orchestr zůstává v roli doprovazeče a nechá vyniknout hlasu sólového nástroje. Komornější orchestrální part – Pražská komorní filharmonie tu zůstává věrna svému názvu – přitom nepostrádá barevnost, i když škála je blízká spíše koncertům klasicistním. Nechybějí dramatické vrcholy, ale v rámci velmi střídmého stylu. Zřejmě je to dáno i technikou záznamu, který staví sólistu hodně do popředí – což není výtka, zejména proto, že violoncellista Jean-Guihen Queyras má stále čím zaujmout.

— Jindřich Bálek / Harmonie 2005 [ 11 ]

Violoncellový koncert nahrál ve stejném období také s Českou filharmonií a Jiřím Bártou. Snímek byl pořízen v květnu 2004 ve Dvořákově síni Rudolfina a vyšel téhož roku u Supraphonu na atraktivním dvojdisku Antonín Dvořák Piano & Cello Concertos. Klavírní koncert nahráli s orchestrem pianista Martin Kasík a dirigent Jiří Kout.

Violoncellový koncert patří k nejhranějším Dvořákovým dílům a mohlo by se dokonce zdát, že do něho už sotva lze vnést něco nového. Jiřímu Bártovi spolu s Jiřím Bělohlávkem se však podařilo téměř nemožné. Od prvních tónů této nesmírně sugestivní nahrávky jsme vtaženi do magické krajiny, kterou sice důvěrně známe, ale kterou náhle vidíme zcela nově, v nečekaně krásném osvětlení a s nespočtem překvapivých detailů. Interpreti drží naši pozornost po celou skladbu ve zvláštním elektrizujícím napětí a nechají nás vydechnout až teprve s posledními tóny závěrečné katarze. Projev Jiřího Bárty je při veškeré vyzrálosti a nadhledu tak vypjatý ve výrazu, že si na mnoha místech už ani nelze představit intenzivnější uměleckou výpověď. Orchestr pod taktovkou Jiřího Bělohlávka hýří nádhernými barvami, od zářivých a průzračných po sametově měkké a temné. Zvláštní pozornost si zaslouží sólisté orchestru, především dechy. Každé orchestrální sólo je tak osobité, že by si jeho interpreti zasloužili být jmenováni hned vedle sólisty a dirigenta.

— Věroslav Němec / Harmonie 2005 [ 12 ]

Rok 2004 přinesl ještě jednu důležitou nahrávku s Českou filharmonií. Bylo jí oratorium Svatá Ludmila, kterou Jiří Bělohlávek provedl živě na dvou koncertech Pražského jara 15. a 16. května. Od šedesátých let, kdy vznikl snímek s Beno Blachutem, to byla první nahrávka po dlouhých čtyřiceti letech. Na koncertech, resp. nahrávce, se vedle dirigenta, orchestru a obou sborů (Pražský filharmonický sbor, Bambini di Praga) sešli přední vokální sólisté – Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein a Peter Mikuláš.

Jiří Bělohlávek věnoval provedení hodně času a sil a je to znát jak v detailech, tak makrotektonických hudebních silokřivkách. Obrovité dílo je jakoby vytesáno z jednoho kvádru, přitom je zde spousta krásných detailů jak ve sborových partiích, jež jsou vůdčí složkou díla, tak v sólových partech.

— Luboš Stehlík / Harmonie 2005 [ 13 ]

V době působení u BBC Symphony Orchestra byl Dvořák, stejně jako i další čeští skladatelé, často na programu koncertů anglického orchestru. Ať už šlo o abonentní koncerty, turné nebo mimořádná vystoupení, jakým je účinkování na BBC Proms. Zde Dvořák v podání Jiřího Bělohlávka a BBC zazněl například v srpnu 2000, kdy na programu byly Symfonické variace – živá nahrávka vyšla o rok později na CD Live from The Proms (label BBC Music Magazine). Dvořák zněl v Royal Albert Hall i v roce 2008 (Slovanské tance) či v roce 2012 (Symfonie č. 7).

„Je to ještě živé být Slovanem?“ „Pro mne ano. Vyciťuji z tanců tu identitu velmi silně a myslím si, že ten fakt se přenáší na hudebníky a posléze na posluchače velmi spontánně, protože je to hudba, která tryská skutečně ze slovanského živlu a je mistrným způsobem jednak instrumentovaná a jednak také sestavena dohromady. Nálady se střídají a celý celek 8 tanců je jako veliká pestrobarevná kytice. Ale nemylme se, je to vždycky velký oříšek. Slovanské tance jsou jedna z nejtěžších Dvořákových partitur, protože vyžadují naučené rozlišení interpretační. Dvořák psal v té době třeba dynamiku globální. Je-li fortissimo, každý hráč má fortissimo. Samozřejmě když to tímto způsobem zahrajete, tak jsou tance jenom hlučné a rychlé. Zatímco v partituře se skrývá mnoho poezie, ale ta vyžaduje velkou práci detailní. A právě to mne na tom osobně nejvíc zajímá, protože pak ta partitura přímo vykvete – jestliže se odhalí, jestliže se to trošku zjemní v tom základním pohledu, tak vykvetou překrásné věci.“

— Jiří Bělohlávek / Český rozhlas 2008 [ 14 ]

Také první CD, které s orchestrem vydal jako jeho šéfdirigent, byl dvojkompakt věnovaný právě Dvořákovi. Album společnosti Warner Classics obsahuje Symfonii č. 5. F dur, op. 76 a Symfonii č. 6 D dur, op. 60, Scherzo capriccioso, op. 66 a Píseň bohatýrskou, op. 111. Symfonie č. 6 byla nahrána živě v roce 1999 na koncertu v Royal Festival Hall, ostatní skladby pak studiově v březnu 2006.

Bělohlávkovy londýnské nahrávky jsou důkazem, jak výrazně je dirigent schopen přimět těleso k stylovému cítění. Už při poslechu prvních taktů kterékoliv ze čtyř přítomných skladeb (…) je patrná dirigentova snaha o zpěvnost a zdůraznění melodičnosti, jež je u Dvořáka obzvláště bohatá. Je ovšem přesvědčivá tehdy, když je prezentovaná naprosto přirozeně, bez velkých spekulací, jež u některých nahrávek vedou až k okázalosti. Nejosobitějším atributem Bělohlávkova pojetí je lyričnost – a to v celkovém zvuku, tedy i v hybnějších větách. S velkým zvukem dirigent velmi šetří, tím lépe a přirozeněji mu vycházejí vrcholné pasáže. (…) V orchestru má Jiří Bělohlávek velmi dobré zázemí. Vedle typicky anglického, zvukově naprosto homogenního obrazu (báječné žestě, ale i další sekce!) je BBC Symphony Orchestra, který je na rozdíl od kolegiálních londýnských těles zvyklý plnit úkoly v širší dramaturgické škále, velmi flexibilní, takže jeho Dvořák je skutečně stylový.

— Bohuslav Vítek / Harmonie 2007 [ 15 ]

Bělohlávek beze zbytku slouží „skladbě“ a nestaví na odiv „interpretaci“. Pro mne je jeho nahrávka Dvořákovy 5. symfonie s BBC Symphony Orchestra referenčním snímkem, podle něhož budu v budoucnu posuzovat všechny další.

— Lukáš Hurník / Harmonie 2007 [ 16 ]

V roce 2012 nahrál s BBC Symphony Orchestra a švýcarským klavíristou Francescem Piemontesim Schumannův a Dvořákův klavírní koncert. Zatímco Schumann byl nahrán na živém koncertě, Dvořák se natáčel studiově. Interpret společně s Jiřím Bělohlávkem zvolili originální verzi Dvořákova koncertu bez pozdějších úprav proslulého klavírního pedagoga Viléma Kurze z desátých let dvacátého století. Obě nahrávky vydala na CD společnost Naïve v roce 2013.

While one can argue whether we need any more recordings of the Schumann (well over 100 available at the last count), there are only about 13 of the Dvořák, not all of them in such feisty, committed performances as this new one and certainly not in such good sound, notwithstanding František Maxián and Václav Talich in 1951 using the Kurz revision. Here I think Jiří Bělohlávek and the BBC SO have the edge on their Pentatone rivals. Listening to Piemontesi and returning again to the great Ivan Moravec’s account (Kurz’s version under Bělohlávek again) makes you wonder if it isn’t time the Dvořák gained a place in the regular concerto repertoire.

— Jeremy Nicholas / Gramophone 2013 [ 17 ]

Vyvrcholením Bělohlávkových dvořákovských aktivit bylo nahrání všech devíti Dvořákových symfonií a tří koncertů pro nástroj a orchestr po jeho nástupu na post šéfdirigenta České filharmonie v říjnu 2012. Management České filharmonie v době plánování projektu oslovil mezinárodní labely a hned první oslovený, britská společnost Decca, projevila o komplet mimořádný zájem.

Chápu to jako jednu z největších výzev prvních sezon. První, druhou a třetí symfonii jsem ještě nikdy nedirigoval. A je známo, že jsou problematické. Už půl roku ležím v partiturách, abych to udělal dobře. Dvořákovy rané symfonie mají obrovský rozsah a nejsou to ještě mistrovská díla toho nejvyššího ražení – musíme je tedy udělat tak, abychom byli právi textu, ale abychom z něj také vytěžili co možná nejvíc, aby zněla hudba i pro dnešního posluchače stravitelná a životná. A to není snadný úkol.

— Jiří Bělohlávek / Harmonie 2012 [ 18 ]

Nahrávky všech symfonií a houslového koncertu se sólistou Frankem Peterem Zimmermannem vznikly během abonentních koncertů v sezonách 2012/2013 a 2013/2014. Klavírní koncert g moll v podání Garricka Ohlssona a Koncert pro violoncello a orchestr h moll s Alisou Weilerstein byly nahrány studiově.

Do projektu se zapojila také Česká televize a pod vedením režiséra Adama Rezka snímala všechny symfonické koncerty. Z natočeného materiálu pak vznikl devítidílný televizní pořad, v němž hudební část doplnila publicistická složka – o Dvořákových symfoniích zde s Jiřím Bělohlávkem rozpráví Marek Eben.

Po dva roky paralelně s ostatními aktivitami vznikal rovněž časosběrný dokument režisérky Barbary Willis Sweete. Film chronologicky pokrývá natáčení symfonií a koncertů Antonína Dvořáka od živých vystoupení až po práci ve studiu. Na pozadí života a díla Antonína Dvořáka zachycuje atmosféru, která provází změny v České filharmonii očima hráčů, dirigenta i managementu.

Jiří Bělohlávek se do projektu – jak bylo jeho zvykem – zapojil se vší vervou a konzultoval i zvukovou či televizní režii ve snaze docílit maximální možné kvality a vyhnout se extrémům, kterými pro něj byly v oblasti vizuálního natáčení na jedné straně moderní klipová režie a na druhé straně pak statické, nehybné kamery, typické pro televizní záznamy v sedmdesátých letech.

…mám velmi přesnou představu o zvukovém obraze, které bych chtěl docílit. A je pravdou, že ne vždy, když člověk přijde z pódia do studia, se setká se stejným obrazem, který zažil minutu před tím na podiu. To je zásadní otázka a já vždycky usiluji o to, aby moji spolupracovníci – zvukoví technici a režisér –  chodili do sálu a slyšeli hudbu v sále a pokusili se ji potom zaznamenat, abychom dostali věrný obraz sálu. V našem případě teď máme skvělý tým, který v tomto smyslu ohromně spolupracuje, a navíc je vybaven báječnou technikou. Prakticky máme možnost po nahrávce ještě upravit vzájemné poměry zvukové. Ale samozřejmě základ a ten rozhodující díl musíme vytvořit v sále my hudebníci sami a musíme to přinést už jaksi v hotové podobě.

— Jiří Bělohlávek / Český rozhlas 2014 [ 19 ]

Ještě před samotným vydáním celého kompletu vydal Decca samostatně violoncellový koncert. Disk kromě něj obsahuje i několik menších Dvořákových skladeb, například Rondo pro violoncello a klavír g moll, čtvrtou část Cigánských melodií nebo osmé číslo ze Slovanských tanců.

How disarmingly unforced and personable the Czech Philharmonic sound in the Concerto’s introduction, Jiří Bĕlohlávek providing a quietly authoritative, glowingly affectionate launching pad for Alisa Weilerstein’s superbly articulate entry.

— Andrew Achenbach / Gramophone 2014 [ 20 ]

V srpnu 2014 pak vychází Dvořák Complete Symphonies & Concertos –souborná nahrávka Dvořákových symfonií a tří koncertů v podání České filharmonie, Jiřího Bělohlávka a sólistů.

…the whole set is beautiful performance after beautiful performance. The live acoustics cast an absolutely lovely sheen around the winds, but the whole orchestra distinguishes itself and proudly upholds a world-famous performance tradition in this music.

— Brian Wigman / Classical.net 2014 [ 21 ]

Ohlédnu-li se za posledním půldruhým rokem a mám-li se pokusit shrnout můj dojem z celého projektu nahrávky symfonií a koncertů Antonína Dvořáka, mohu s radostí říci, že to bylo nádherné období soužití s jeho hudbou. Moc jsme si to vychutnali, mnohému se naučili a upevnili opět svoji lásku k našemu Mistru.

— Jiří Bělohlávek / Tisková zpráva

Dvořákův koncert s Českou filharmonií byl pro mne výjimečným zážitkem. Překvapila mne kultura zvuku a celková kultivovanost orchestru. Vystupování na koncertech s Českými filharmoniky a Jiřím Bělohlávkem jsem si vysloveně užil a jsem rád, že jsme koncert na dvořákovský komplet společně natočili.

— Frank Peter Zimmermann / Tisková zpráva

V roce 2016 vychází u společnosti EUROARTS také vizuální verze symfonií natočená Českou televizí. Pět DVD obsahuje osm a půl hodiny prvotřídní hudby a publicistiky. Symfonie jsou doplněny o osmdesátiminutový dokument Barbary Willis Sweete Objevování Dvořáka.

Bělohlávek’s predominantly fast tempos in the first two symphonies allow vast panoramas to emerge with no danger of their collapsing under their own weight; the performance of the Second is particularly fine and allows its radiance and imagination to emerge unhindered. The same approach works less well in the Third, whose magnificent first movement feels a little constricted. Bělohlávek makes the best of the Fourth Symphony’s virtues, emphasising lyrical aspects and bringing a convincing swagger to the scherzo. The performances of the more Classically-orientated middle symphonies are all splendid; in each, compelling attention to detail never threatens symphonic integrity. The flexibility Bělohlávek adopts in the first movement of the Eighth and wholehearted embrace of the wide-ranging narratives of the slow movement and finale produce a rendition of breathtaking conviction. The performance of the New World is unfailingly expert and beautifully played if lacking the last ounce of excitement. Overall these readings rank with some of the finest, and throughout radiate a profound authenticity.

— Jan Smaczny / ClassicalMusic 2017 [ 22 ]

I po vydání kompletu pokračoval Jiří Bělohlávek v nahrávání děl Antonína Dvořáka s Českou filharmonií. Dle dlouhodobého plánu v rámci spolupráce s Decca Classic nahráli v letech 2014 a 2015 Slovanské tance (vyšlo v říjnu 2016). V roce 2016 natočili na abonentních koncertech Stabat Mater (vyšlo v květnu 2017) se sólisty Eri Nakamurou, Elisabeth Kulman, Michaelem Spyresem, Jongminem Parkem a Pražským filharmonickým sborem. Poslední album vydané v březnu 2020 pak obsahuje trojici skladeb – Requiem, Biblické písně v podání Jana Martiníka a Te Deum. Biblické písně jsou poslední studiovou nahrávkou, kterou Jiří Bělohlávek natočil. Requiem a Te Deum realizoval po Bělohlávkově odchodu jeho žák, Jakub Hrůša.

Dvořákově Stabat Mater v jeho interpretaci nechybí nic, skladba se zdá být napsaná pro něj. Ovšem ne jako žalozpěv, je zkomponovaná tak, aby ji Bělohlávek špičkově a pravdivě interpretoval. Nechává výrazně hovořit vnitřní hlasy, melodické oblouky zpívá, ale neulpívá na nich, dynamické vrcholy vyrůstají jako pomalu vynucené vnitřním tlakem a struktura hudby v nich při veškeré monumentalitě nepřestává být čitelná. Česká filharmonie hraje pod Bělohlávkovýma rukama jako perfektně vyvážený mechanismus sestavený ze špičkových součástek. Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem je krásně srozumitelný a nenechává zapadnout jediné slovo.

— Boris Klepal / iHned 2017 [ 23 ]

…novou nahrávku Slovanských tanců můžeme naprosto suverénně zařadit do oné skupiny filharmonických nahrávek, z nichž každá je něčím specifická a mimořádná. Její nejcennější a nejpůsobivější vlastností je koncepce temp a výrazových prostředků. Detailní nuance (…) mají velmi daleko k očekávané tradici a jsou dokladem nejen dokonalého promyšlení, ale bytostného cítění pasáží, snahy prezentovat je bez jakéhokoliv zatížení tradicí.

— Bohuslav Vítek / Harmonie 2017 [ 24 ]

Dvořák byl na programu také na posledním nahrávaném koncertě Jiřího Bělohlávka. 28. dubna 2017 řídil v Mnichově Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a na programu bylo trio „Bělohlávkových“ skladatelů – Martinů, Janáček a Dvořák. Z Dvořákova díla zazněly Biblické písně v podání Magdaleny Kožené. Díky výměnnému programu Euroradia si lze záznam tohoto koncertu poslechnout na Českém rozhlase Vltava.

Dvořákovo dílo v repertoáru a diskografii Jiřího Bělohlávka by samozřejmě nebylo úplné bez operních představení. Jevištně sice nastudoval jen jednu Dvořákovu operu – Rusalku, zato hned čtyřikrát. Poprvé doma v roce 1998 na scéně Národního divadla v Praze pod režijním vedením Aleny Vaňákové.

V roce 2005 řídil představení Rusalky v pařížské Opéra Bastille s Olgou Guryakovou v roli Rusalky a Stuartem Skeltonem v roli Prince. Čtyři roky nato, v březnu 2009 to byla Rusalka s Renée Fleming a lotyšským tenorem Alexsandrem Antonenkem v Metropolitní opeře a v létě téhož roku pak Rusalka na festivalu Glyndebourne. Rusalku zde zpívala Ana María Martínez, prince Brandon Jovanovich a Ježibabu Larissa Diadkova. Živá nahrávka vyšla v roce 2009 na CD. V roce 2012 uvedl v Londýně s BBC Symphony Orchestra koncertně Jakobína. Pěvecké obsazení bylo až na výjimky česko-slovenské. Poslední Bělohlávkovou operou Antonína Dvořáka byla Rusalka ve Státní opeře ve Vídni. Toto nastudování bylo zároveň debutem Jiřího Bělohlávka na této slavné operní scéně. V představení se vedle jiných objevili bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova jako Rusalka, Michael Schade v roli Prince, Günther Groissböck jako vodník a Janina Baechle jako Ježibaba.

Obrovský úspěch mělo hudební nastudování Jiřího Bělohlávka, a plně po právu. Dvořákova partitura je instrumentační klenot, a zde zářil všemi barvami. Publikum dirigentův příchod po každé přestávce vítalo potleskem a voláním a v závěru se mu dostalo ovací srovnatelných s těmi, kterými odměnilo hlavní představitelku.

— Vlasta Reittererová / Opera Plus 2014 [ 25 ]

Jiří Bělohlávek byl v souvislosti s dílem a osobností Antonína Dvořáka činný nejen jako dirigent a dramaturg, ale také jako organizátor. Po smrti dirigenta Charlese Mackerrase, znalce české hudby, se stal prezidentem Dvořákovy společnosti ve Velké Británii (The Dvořák Society). Tato společnost založená v roce 1974 sdružuje přes sedm set členů z anglicky mluvících zemí různých kontinentů. V těchto zemích propaguje nejen Antonína Dvořáka, ale také hudbu dalších českých a slovenských skladatelů a také české i slovenské interprety. Po Bělohlávkově smrti převzal post prezidenta společnosti Jakub Hrůša.

V roce 2013 byl Jiří Bělohlávek na valné hromadě české Společnosti Antonína Dvořáka zvolen jejím čestným předsedou. Za propagaci české hudby a díla Antonína Dvořáka získal také v roce 2014 Cenu Antonína Dvořáka, jejíž vyhlašovatelem je od roku 2009 obecně prospěšná společnost Akademie klasické hudby, pořadatel mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. O udělení ceny Jiřímu Bělohlávkovi jednohlasně rozhodla Rada akademiků. Ocenění dirigent převzal 16. listopadu 2014 v newyorské Carnegie Hall, místě světové premiéry Dvořákovy Novosvětské symfonie, při příležitosti koncertu České filharmonie.

3.2

další kapitola

Hlavní zdroje a prameny

  • 1.KADLEC, Petr; BAŤA, Blahoslav: Jiří Bělohlávek: Dvořák jako by na vás občas mrknul okem. Aktualne.cz 2014, 21. 8. Dostupné online 
  • 2.KADLEC, Petr; BAŤA, Blahoslav: Jiří Bělohlávek: Dvořák jako by na vás občas mrknul okem. Aktualne.cz 2014, 21. 8. Dostupné online
  • 3.KADLEC, Petr; BAŤA, Blahoslav: Jiří Bělohlávek: Dvořák jako by na vás občas mrknul okem. Aktualne.cz 2014, 21. 8. Dostupné online 
  • 4.ZAPLETAL, Petar: Mischa Maisky, Jiří Bělohlávek a FOK. Hudební rozhledy 1997, číslo 11, s. 18.
  • 5.BÁLEK, Jindřich: Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Z nového světa“, Karneval, Symfonické variace. Harmonie 2003, č. 2, s. 40.
  • 6.ZAPLETAL, Petar: Dvořákova Anglická s Bělohlávkem. Gramorevue 1993, č. 9, s. 12
  • 7.ACHENBACH, Andrew: Dvořák’s Fifth Symphony – which recording is best? Gramophone 2016, 8. 3. Dostupné online
  • 8.SMOLKA, Jaroslav: Antonín Dvořák: Legendy, op. 59, Česká suita, op. 39, Pražská komorní filharmonie, řídí Jiří Bělohlávek (Clarton). Hudební rozhledy 1997, č. 3, s. 45.
  • 9.ZAPLETAL, Petar: MULTISONIC 31 0452 – 2. Antonín Dvořák. Slovanské tance op. 46 a op. 72, Pražská komorní filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek. Hudební rozhledy 1999, číslo 10, s. 44–45.
  • 10.SRNKA, Miroslav: Antonín Dvořák. Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53, Trio pro klavír, housle a violoncello f moll op. 65. Harmonie 2004, č. 5, s. 38.
  • 11.BÁLEK, Jindřich: Antonín Dvořák: Koncert h moll pro violoncello a orchestr op. 104, Dumky op. 90. Harmonie 2005, č. 11, s. 46.
  • 12.NĚMEC, Věroslav: Antonín Dvořák. Koncert h moll pro violoncello a orchestr op 104, Koncert g moll pro klavír a orchestr op. 33. Harmonie 2005, č. 4, s. 43.
  • 13.STEHLÍK, Luboš: Antonín Dvořák: Svatá Ludmila op 71. Harmonie 2005, č. 12, s. 45.
  • 14.VEBER, Petr: Jiří Bělohlávek uvádí v Londýně hodně české hudby. Český rozhlas D-dur 2008, 3. 9. Dostupné online 
  • 15.STEHLÍK, Luboš; HURNÍK, Lukáš; VÍTEK, Bohuslav: Antonín Dvořák – Symfonie č. 5 F dur op. 76 a č. 6 D dur op. 60, Scherzo capriccioso op. 66, Píseň bohatýrská op. 111. Casopisharmonie.cz 2007, 10. 8. Dostupné online
  • 16.STEHLÍK, Luboš; HURNÍK, Lukáš; VÍTEK, Bohuslav: Antonín Dvořák – Symfonie č. 5 F dur op. 76 a č. 6 D dur op. 60, Scherzo capriccioso op. 66, Píseň bohatýrská op. 111. Casopisharmonie.cz 2007, 10. 8. Dostupné online 
  • 17.NICHOLAS, Jeremy: Schumann; Dvořák: Piano Concertos. Gramophone 2013, 3. 8. Dostupné online 
  • 18.VEBER, Petr; STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek – perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem. Harmonie 2012, 9. 10. Dostupné online 
  • 19.Akademie. Nad novou kompletní nahrávkou Dvořákových symfonií. O vzniku skladeb i jejich natáčení Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Český rozhlas 2014, 10. 9. Dostupné online
  • 20.ACHENBACH, Andrew: Dvořák Cello Concerto. Gramophone 2014, 22. 4. Dostupné online
  • 21.WIGMAN, Brian: Antonín Dvořák. Complete Symphonies & Concertos. Classical.net 2014. Dostupné online
  • 22.SMACZNY, Jan: Dvořák’s Symphonies Nos 1-9 performed by the Czech Philharmonic, conducted by Jiří Bělohlávek. ClassicalMusic 2017, 14. 3. Dostupné online
  • 23.KLEPAL, Boris: Bělohlávkova nahrávka s Českou filharmonií: Stabat Mater interpretoval, jako by ji Dvořák napsal pro něj. iHned 2017, 28. 6. Dostupné online
  • 24.VÍTEK, Bohuslav: Antonín Dvořák Slovanské tance. Harmonie 2017, č. 2, s. 63.
  • 25.REITTEREROVÁ, Vlasta: Nová vídeňská Rusalka – promyšlená linie. Opera Plus 2014, 11. 2. Dostupné online
1.

KADLEC, Petr; BAŤA, Blahoslav: Jiří Bělohlávek: Dvořák jako by na vás občas mrknul okem. Aktualne.cz 2014, 21. 8. Dostupné online 

2.

KADLEC, Petr; BAŤA, Blahoslav: Jiří Bělohlávek: Dvořák jako by na vás občas mrknul okem. Aktualne.cz 2014, 21. 8. Dostupné online

3.

KADLEC, Petr; BAŤA, Blahoslav: Jiří Bělohlávek: Dvořák jako by na vás občas mrknul okem. Aktualne.cz 2014, 21. 8. Dostupné online 

4.

ZAPLETAL, Petar: Mischa Maisky, Jiří Bělohlávek a FOK. Hudební rozhledy 1997, číslo 11, s. 18.

5.

BÁLEK, Jindřich: Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Z nového světa“, Karneval, Symfonické variace. Harmonie 2003, č. 2, s. 40.

6.

ZAPLETAL, Petar: Dvořákova Anglická s Bělohlávkem. Gramorevue 1993, č. 9, s. 12

7.

ACHENBACH, Andrew: Dvořák’s Fifth Symphony – which recording is best? Gramophone 2016, 8. 3. Dostupné online

8.

SMOLKA, Jaroslav: Antonín Dvořák: Legendy, op. 59, Česká suita, op. 39, Pražská komorní filharmonie, řídí Jiří Bělohlávek (Clarton). Hudební rozhledy 1997, č. 3, s. 45.

9.

ZAPLETAL, Petar: MULTISONIC 31 0452 – 2. Antonín Dvořák. Slovanské tance op. 46 a op. 72, Pražská komorní filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek. Hudební rozhledy 1999, číslo 10, s. 44–45.

10.

SRNKA, Miroslav: Antonín Dvořák. Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53, Trio pro klavír, housle a violoncello f moll op. 65. Harmonie 2004, č. 5, s. 38.

11.

BÁLEK, Jindřich: Antonín Dvořák: Koncert h moll pro violoncello a orchestr op. 104, Dumky op. 90. Harmonie 2005, č. 11, s. 46.

12.

NĚMEC, Věroslav: Antonín Dvořák. Koncert h moll pro violoncello a orchestr op 104, Koncert g moll pro klavír a orchestr op. 33. Harmonie 2005, č. 4, s. 43.

13.

STEHLÍK, Luboš: Antonín Dvořák: Svatá Ludmila op 71. Harmonie 2005, č. 12, s. 45.

14.

VEBER, Petr: Jiří Bělohlávek uvádí v Londýně hodně české hudby. Český rozhlas D-dur 2008, 3. 9. Dostupné online 

15.

STEHLÍK, Luboš; HURNÍK, Lukáš; VÍTEK, Bohuslav: Antonín Dvořák – Symfonie č. 5 F dur op. 76 a č. 6 D dur op. 60, Scherzo capriccioso op. 66, Píseň bohatýrská op. 111. Casopisharmonie.cz 2007, 10. 8. Dostupné online

16.

STEHLÍK, Luboš; HURNÍK, Lukáš; VÍTEK, Bohuslav: Antonín Dvořák – Symfonie č. 5 F dur op. 76 a č. 6 D dur op. 60, Scherzo capriccioso op. 66, Píseň bohatýrská op. 111. Casopisharmonie.cz 2007, 10. 8. Dostupné online 

17.

NICHOLAS, Jeremy: Schumann; Dvořák: Piano Concertos. Gramophone 2013, 3. 8. Dostupné online 

18.

VEBER, Petr; STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek – perfekcionista, pro něhož není dokonalost cílem, ale začátkem. Harmonie 2012, 9. 10. Dostupné online 

19.

Akademie. Nad novou kompletní nahrávkou Dvořákových symfonií. O vzniku skladeb i jejich natáčení Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Český rozhlas 2014, 10. 9. Dostupné online

20.

ACHENBACH, Andrew: Dvořák Cello Concerto. Gramophone 2014, 22. 4. Dostupné online

21.

WIGMAN, Brian: Antonín Dvořák. Complete Symphonies & Concertos. Classical.net 2014. Dostupné online

22.

SMACZNY, Jan: Dvořák’s Symphonies Nos 1-9 performed by the Czech Philharmonic, conducted by Jiří Bělohlávek. ClassicalMusic 2017, 14. 3. Dostupné online

23.

KLEPAL, Boris: Bělohlávkova nahrávka s Českou filharmonií: Stabat Mater interpretoval, jako by ji Dvořák napsal pro něj. iHned 2017, 28. 6. Dostupné online

24.

VÍTEK, Bohuslav: Antonín Dvořák Slovanské tance. Harmonie 2017, č. 2, s. 63.

25.

REITTEREROVÁ, Vlasta: Nová vídeňská Rusalka – promyšlená linie. Opera Plus 2014, 11. 2. Dostupné online