4

Jarní měsíce 1990 byly v Čechách ve znamení velkých hudebních událostí. Jednou z nich byl návrat Rafaela Kubelíka a jeho dirigování Mé vlasti na Pražském jaru 12. května a provedení téže skladby v srdci Prahy na Staroměstském náměstí 9. června na Koncertě vzájemného porozumění. Do vlasti se vrací po čtyřiačtyřiceti letech také slavný klavírista Rudolf Firkušný a jeho vystoupení s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem na Pražském jaru komentuje celý hudební svět. Pro své premiérové vystoupení 28. května 1990 ve Smetanově síni Obecního domu volí vedle Symfonických variací Antonína Dvořáka skladbu Bohuslava Martinů, na jejíž tvorbě byl sám zaangažován a kterou mu skladatel rovněž věnoval. Pohnutky této volby osvětlil v rozhovoru pro Lidové noviny.

Na festivalu jsem nechtěl hrát recitál. Věděl jsem, že to bude pro mě tak hrozně emocionální záležitost, že jsem se poněkud obával, abych hrál dobře. Bylo těžké si představit, co se ve mně bude dít v okamžiku, kdy vystoupím po tolika letech na pódium v milované Praze, před svoje publikum. Rozhodl jsem se hrát 2. koncert Bohuslava Martinů, který byl mým dlouholetým přítelem. A tak jsme vzpomněli spolu s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem letošního stého výročí narození Martinů, který už se nemohl tak krásně vrátit domů jako teď Rafael Kubelík a já. A tak alespoň takhle tam byl se mnou!

— Rudolf Firkušný / Lidové noviny 1990 [ 1 ]

Živý záznam tohoto Firkušného vystoupení vyšel v následujícím roce na albu Supraphonu nazvaném Rudolf Firkušný in Prague. Hned v prosinci 1990 se Firkušný k České filharmonii vrátil, aby s ní pro vydavatelství Sony realizoval studiové nahrávky Dvořákova klavírního koncertu g moll a Janáčkovo Concertino a Capriccio. Obě skladby pod taktovkou Václava Neumanna.

1. října 1990 je Jiří Bělohlávek jmenován do funkce šéfdirigenta České filharmonie. „Stalo se tak podle nového statutu schváleného ministerstvem kultury po aklamačním hlasování nadpoloviční většinou členů orchestru, které vyznělo jednoznačně pro Bělohlávka“ [ 2 ] V té době už má on a těleso za sebou dvacetiletou spolupráci. Českou filharmonii řídil poprvé ve čtyřiadvaceti letech v roce 1970, spolupracujícím dirigentem filharmonie se stal v roce 1973 a stálým v roce 1981, funkci šéfdirigenta převzal plynule a očekávaně z rukou Václava Neumanna. Ještě před svou šéfovskou rolí natočil s filharmonií množství nahrávek pro české labely Supraphon a Panton. Nahrávacím debutem s filharmonií byla deska Ravel / Bartók, pořízená ve Dvořákově síni Rudolfina v roce 1973 a vydaná roku 1975, z dalších nahrávek tohoto období vynikají například Brahmsova orchestrální díla a mnohá díla Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetany. Ze skladeb zahraničních skladatelů realizovali například nahrávku Beethovenova houslového koncertu s Václavem Hudečkem (Panton, 1986).

Svou šéfovskou roli zahájil měsíc trvajícím turné po USA ve dnech 29. září až 26. října 1990. Česká filharmonie poprvé v roli vyslance kultury demokratického státu představila své mistrovství na dvaceti koncertech. Orchestru se dostalo vřelého a nadšeného přijetí od hudební veřejnosti i od tisíců československých krajanů usídlených v USA. Památným se stal koncert v Carnegie Hall nebo závěrečné vystoupení celého turné – slavnostní koncert ke Dni Spojených národů 24. října 1990 v newyorském sídle Organizace spojených národů na Manhattanu.

V roce 1990 začala generální rekonstrukce Rudolfina, sídla filharmonie, jehož interiéry byly negativně poznamenány jak necitlivými stavebními úpravami v období první republiky, kdy budova sloužila jako poslanecká sněmovna, tak neohleduplným užíváním budovy v době druhé světové války a v období komunismu. Posláním architekta Karla Pragera a jeho týmu bylo rekonstruovat Rudolfinum tak, aby sloužilo svému dřívějšímu účelu, tedy koncertům České filharmonie a prezentaci výtvarného umění. Rekonstrukce trvala přes dva roky a náklady se vyšplhaly na 1,2 miliardy korun.

Dopad rekonstrukce na koncertní život byl mimořádný. Téměř tři roky v Rudolfinu nezazněly tóny hudebních nástrojů a filharmonie hrála domácí koncerty zejména ve Smetanově síni Obecního domu a také výrazně zintenzivnila svou zahraniční činnost. V roce 1991 dokonce vycestovala na sto šestnáct dnů a odehrála v zahraničí sedmdesát dva koncertů. [ 3 ]

Hned únor a březen 1991 byl ve znamení třítýdenního turné po Austrálii, kam Česká filharmonie zavítala teprve podruhé ve své existenci. Orchestr se s Jiřím Bělohlávkem a dvěma sólisty, klavíristou Borisem Krajným a houslistou Václavem Hudečkem, představil na deseti koncertech, mimo jiné v Perthu, Sydney, Melbourne a Brisbane. Na programu se objevovala česká hudba v podobě Smetanovy Šárky, Janáčkova Tarase Bulby, Dvořákovy Novosvětské nebo Dvojkoncertu Bohuslava Martinů. České skladby pak doplňovala díla Ludwiga van Beethovena, Maurice Ravela a Richarda Wagnera.

It is hard to think of any other well known orchestra that attacks its work – especially music that is second nature to it – with so much energy. Both the Dvorak symphony and Janacek's Taras Bulba rhapsody received convincing performances.

— Clive O'Connell / The Age 1991 [ 4 ]

Na počátku roku 1991 podepisuje Jiří Bělohlávek exkluzivní čtyřletou smlouvu s anglickým vydavatelstvím Chandos a jako šéfdirigent České filharmonie navrhuje při domlouvání dramaturgického plánu realizovat velkou část nahrávek právě se svým orchestrem, což vedení labelu nadšeně přijalo. V následujících letech tak pro Chandos s Českou filharmonií nahrál šestnáct alb s díly Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Josefa Suka, Maurice Ravela nebo Bély Bartóka. Nahrává ale také pro Supraphon, kde jednak dokončuje závazky vyplývající z jeho smlouvy pro roky 1987 až 1989, jednak realizuje díla, o která Chandos neprojevil zájem.

Rok 1990 přináší sté výročí narození Bohuslava Martinů. S oslavami souvisí i řada edičních projektů, jejichž výsledky se na pultech hudebních prodejen objevují koncem roku 1990 a po celý rok 1991. Významně se jich účastní také Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie. Pro Supraphon nahrávají dvě alba s méně známými díly. Na prvním albu se objevují symfonické skladby Paraboly a Rytiny z roku 1958, Rapsodie (1928) a orchestrální Ouverture (1953). „Jiří Bělohlávek tu dovedl Českou filharmonii k výkonu dokonalému ve stavbě i jednotlivostech, zvukově vyrovnanému i zřetelnému.“ SMOLKA, Jaroslav: Symfonický Martinů slavný i neznámý. Gramorevue 27, 1991, č. 3., s. 10. Druhé album přináší trojici Martinů skladeb ze třicátých let dvacátého století: Concerto grosso (1937), Koncertantní symfonii pro dva orchestry (1932) a Tre ricercari (1938). I tyto nahrávky se dočkaly kladného hodnocení: „Česká filharmonie s oběma klavíristy (Josef Růžička a Jaroslav Šaroun) podává na této desce obdivuhodný, jednoznačně přesvědčivý výkon, který pod Bělohlávkovou taktovkou podtrhuje vnitřní tah hudby Martinů. Dirigent, který v celé své kariéře sám vyhledával častý styk s jeho dílem, ověřený množstvím provedení orchestrálních skladeb Martinů, zde nenápadně uplatňuje ono velké umění, jež skladateli tolik imponovalo u jeho oblíbence Charlese Muncha v sotva postřehnutelném zvlnění či zrychlení naplněném vzápětí životem.[ 5 ]

S orchestrem FOK, Kühnovým dětským sborem a vokálními sólisty Jiřinou Markovou, Miroslavem Koppem, Pavlem Horáčkem, Dagmar Peckovou a Ľubicou Rybárskou nahrával pro Supraphon album obsahující hudebním impresionismem výrazně ovlivněný sedmidílný písňový cyklus Nipponari pro ženský hlas a orchestr na japonskou lyriku z roku 1912, tři písně pro soprán a orchestr Kouzelné noci z let 1918–19 a Českou rapsodii z roku 1918. S Pražskými symfoniky nahrál také Martinů málo známý balet Motýl, který dupal.

Důležitým dramaturgickým počinem, kterého se Jiří Bělohlávek účastnil, je uvedení Martinů opery Hry o Marii v Janáčkově opeře v Brně. Inscenaci režijně vedla Alena Dopitová–Vaňáková, choreografii připravil Daniel Wiesner a scénu a pozoruhodné kostýmy navrhl Jan Vančura. Inscenace se dočkala kladného přijetí a recenzenti vyzdvihovali už samotné uvedení titulu dlouho zamlčovaného, a tedy pro širší veřejnost neznámého.

Letní měsíce patřily odpočinku a také Hudebním slavnostem v Pasekách nad Jizerou, což byl od osmdesátých let nejprve soukromý podnik nadšeného filharmonika Jakuba Waldmanna a jeho přátel. Od devadesátých let pak dostaly slavnosti i díky sponzorům oficiálnější ráz. Rok 1991, tedy jedenáctý ročník, přinesl koncert s osobnostmi, jako byli Václav Neumann, Jiří Bělohlávek a Ivan Kusnjer. Jiří Bělohlávek zde v kostelíku svatého Václava dirigoval dvě skladby programu a v dalších se představil jako violoncellista.

Také druhá sezóna v pozici šéfdirigenta České filharmonie je ve znamení cest. V Rudolfinu stále probíhá generální rekonstrukce a orchestr se logicky více orientuje na zahraniční činnost. Na zájezdech vyžadují pořadatelé především hudbu českých skladatelů v čele s Antonínem Dvořákem, od jehož narození uplynulo na podzim roku 1991 právě sto padesát let. Propagaci Dvořákova díla bylo věnováno i turné po Spojeném království v září 1991. Zájezdu se vedle šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka účastnil jako druhý dirigent Libor Pešek. Devět koncertů se uskutečnilo v Glasgow, Notthinghamu, Cardiffu, Leedsu a Dublinu a tři vystoupení byla rezervovaná pro londýnskou Barbican Hall. Dva koncerty zde 24. a 25. září řídil Bělohlávek a 27. září pak filharmonie hrála pod taktovkou Libora Peška. Program Bělohlávkových koncertů obsahoval Dvořákovu koncertantní ouverturu Othello, Violoncellový koncert h moll a Symfonii č. 6 D dur.

Jiří Bělohlávek si byl při přípravě této dvořákovské sezóny vědom nebezpečí repertoárové nerovnováhy, a proto domácí koncerty zaměřil více na světové autory. V úvodním slovu katalogu sezóny 1991/1992 tento svůj krok vysvětloval: „…nehledat vyvážení v oblasti světové hudby by znamenalo vystavovat ansámbl nebezpečí jednostrannosti. Proto v programech, které budeme hrát doma, pro Vás, naše publikum – budeme hledat ono vyvážení k naší zahraniční činnosti (…) Rád bych přiklonil pozornost České filharmonie více k odkazu klasicismu, a Mozartovo výročí je k tomu výborným impulsem. Chceme ho využít nejen k jednorázové okázalé oslavě, ale zařazením různých skladeb do všech cyklů sezóny vytváříme pro sebe dlouhodobý kontakt s interpretační problematikou a posluchačům předkládáme žánrový výběr z Mozartova díla.“ [ 6 ]

Mezi jednotlivými zahraničními cestami čekali doma na filharmonii abonentní koncerty a některá mimořádná vystoupení. Památným se stalo například provedení Verdiho Requiem ve Smetanově síni Obecního domu. Requiem zaznělo ve dnech 17., 18. a 19. října 1991 a třetí z koncertů měl i souvislosti historické. Byl věnován Terezínské iniciativě, sdružující bývalé vězně terezínského ghetta, a připomněl, že právě před padesáti lety vypravili z Prahy nacisté první transport židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Koncertem tehdy vyvrcholila oficiální návštěva tehdejšího izraelského prezidenta Chaima Herzoga v ČSFR. On i náš prezident Václav Havel vystoupili před hudební částí s projevy ke vzpomínce na čtvrt milionu umučených Židů z Československa. Provedení mělo mezinárodní pěvecké obsazení. Představily se v něm americká sopranistka Roberta Alexander a mezzosopranistka Florence Quivar, maďarský tenorista Dénes Gulyás a finský basista Jaakko Ryhänen. Sborové party patřily Pražskému filharmonickému sboru a Kühnovu smíšenému sboru.

Jiří Bělohlávek rozvrhl oratorium jako celistvou fresku (bez přestávky) a s uplatněním spektrálních odstínů verdiovského koloritu, ať už šlo o italský naturel a zpěvnost, o dramatickou sugestivnost nebo o světský pohled a lidské soucítění. (…) Česká filharmonie ani v malé přestávce mezi velkými zahraničními zájezdy neprojevila známky únavy a hrála s tvořivou pozorností.

— Vladimír Bor / Hudební rozhledy 1991 [ 7 ]

Česká filharmonie se pod taktovkou svého šéfa dobírá mnoha skvělých uměleckých kreací, a tak se zdá, že vzájemná spolupráce bude úspěšně pokračovat i nadále. Ale v průběhu roku 1991 se objevují rozpory. V části orchestru se hromadí nespokojenost, což společně s pocitem nově nabyté svobody vede k oprávněnému požadavku, že sami hráči chtějí mnohem více rozhodovat o základních uměleckých a existenčních otázkách orchestru i celé instituce. V oblasti uměleckého vedení jim to umožňuje status přijatý v červnu 1990, který zakotvoval volbu šéfdirigenta členy orchestru a svým duchem odpovídal porevolučnímu nadšení, resp. byl jeho výsledkem.

V orchestru se postupně vytvářejí dva tábory. Jeden podporuje stávajícího šéfa a druhý usiluje o změnu šéfdirigenta. Tato druhá skupina má v hledáčku německého dirigenta Gerda Albrechta, toho času Hudebního ředitele města Hamburgu. Po provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila na Pražském jaru 1991 ho oslovili zástupci Umělecké rady České filharmonie s otázkou, zdali by byl ochoten – v případě, že ho orchestr zvolí – převzít vedení tělesa. Přesné pohnutky, které je k tomu vedly, nejlépe znali samotní účastníci delegace. Výraznou roli tu jistě hrál příslib četných nahrávacích příležitostí, obecně lepší ekonomická perspektiva s dirigentem, který má v západních zemích kontakty a jméno; dále umělecká nekompromisnost a profesionální náročnost Jiřího Bělohlávka a také touha po něčem a někom novém.
Výstižně to po letech shrnul sám Jiří Bělohlávek:

V roce 1990 jsem byl okoukaný. Byl jsem s filharmoniky už sedmnáct let v pravidelném kontaktu, viděli, že se vyvíjím, ale když někoho sledujete průběžně, tak jeho vývoj vnímáte sekundárně. Takže je jasné, že v atmosféře po roce 1989, v očekávání nových změn a impulsů, nemohla moje role a moje osoba naplnit očekávání. Byl jsem jedním z nich, všichni mě znali, věděli, jak pracuji, jen jsem teď měl posvěcení titulu… A já asi pociťoval potřebu se v nové roli projevit: začal jsem být asi ještě méně kompromisní než předtím, začal jsem tlačit na kvalitu, aby se věci, které nejsou v pořádku, napravily.

— Jiří Bělohlávek / Harmonie 2016 [ 8 ]

Albrecht nabídku nejdříve odmítl, ale pak si to rozmyslel a chtěl znát výsledky interního hlasování co možná nejdříve. I proto byla 15. října 1991 v Obecním domě vyvolána tajná volba, v níž nezískal žádný kandidát potřebný počet hlasů. Skupina usilující o nového šéfdirigenta ale brzy vyvolala nové hlasování. Na konci října 1991 odjíždí Česká filharmonie na velké asijské turné do Japonska, Jižní Koreje a Hongkongu. Na programu jsou také koncerty v Tokiu, kde se s orchestrem představili vedle Jiřího Bělohlávka i Václav Neumann a Rafael Kubelík. Japonští pořadatelé tím naplnili svůj záměr ukázat tamějšímu publiku všechny tři žijící šéfy České filharmonie za posledních padesát let. Během japonské části turné proběhla zmíněná druhá volba. Stalo se tak 26. října v Ósace. S nepříliš přesvědčivým počtem hlasů byl zvolen jako budoucí šéfdirigent Gerd Albrecht.

…obsahem hlasování v Ósace měl být pouze rozsah další spolupráce s oběma dirigenty, nikoli samotná a jednoznačná volba jednoho z nich. Většina orchestru se vyslovila pro rozšíření spolupráce s dirigentem Albrechtem, ovšem tento akt byl dodatečně drobnými právními posuny, redukcí textu a masivním prosazováním ředitelstvím ČF dodatečně prohlášen za právoplatnou volbu.

— Karel Mlejnek / Deset kapitol ze stoleté historie orchestru 1996 [ 9 ]

I přesto, že se ozývaly mnohé pochybnosti nad procedurální správností tohoto postupu, byla tato volba potvrzena 5. února 1992 ministrem kultury Milanem Uhdem poté, co šedesát šest procent členů České filharmonie prohlásilo, že hlasování uskutečněné během asijského turné pokládají za řádnou volbu nového šéfa. Sám Milan Uhde se k této události vrátil po letech ve svých pamětech: „Ministr kultury svým podpisem jen stvrzoval projev většinové vůle členů orchestru a nesměl na něm nic měnit. Než jsem podpis připojil, zkoumal jsem z pouhé zvědavosti příčiny konfliktu a dospěl k názoru, že rozhodující byla Bělohlávkova nesmlouvavá umělecká náročnost… Podepsal jsem jeho odvolání s odporem a panu profesorovi se za to z očí do očí omluvil.“ [ 10 ]

Jiří Bělohlávek v reakci na toto potvrzení rezignoval na post šéfdirigenta. Své rozhodnutí oznámil otevřeným dopisem České filharmonii. Svou rezignaci zdůvodnil zásadními výhradami k dosavadní spolupráci s administrativním vedením instituce i výhradami k samotnému průběhu voleb nového šéfa. Uznal, že jeho program rozvoje orchestru nezískal takovou podporu, jakou očekával. Nicméně vzhledem k výrazné nejednoznačnosti volby chápal jako závazek projevenou důvěru druhé části tělesa. V dopise také ujistil orchestr, že veškeré sjednané závazky do nástupu nového šéfa dodrží. A to také beze zbytku splnil. [ 11 ]

Po Bělohlávkově rezignaci bylo nutné překlenout období do Albrechtova nástupu, který se mohl role uměleckého vedoucího orchestru ujmout naplno až 1. října 1994. Dvouleté období se rozhodl překlenout Václav Neumann jako čestný šéfdirigent. Svou dobrovolnou funkci, resp. veškerou spolupráci s Českou filharmonií však v březnu 1993 pro neshody s novým ředitelem filharmonie Milanem Láškem přerušil. Gerd Albrecht nakonec nastoupil do čela České filharmonie na podzim 1993, tedy rok před původně avizovaným nástupem.

Odchod Jiřího Bělohlávka znalci hodnotili jako historickou chybu, která zahájila v tělese téměř dvacetiletou krizi. Zejména v letech 1992–1995 byly noviny plné zpráv z dění v prvním orchestru. Vedl se spor o budovu Rudolfina. Byl odvolán tehdejší ředitel Jaroslav Tvrzský, kterého nahradil Milan Lášek. Ten však vydržel v roli prvního manažera instituce jen 166 dní. Objektivní pochybení, nedostatečná komunikace i osobní spory a animozity, to všechno hrálo svou roli a činilo situaci dosti nepřehlednou pro samotné aktéry i nezasvěcené pozorovatele. Všechno to vedlo k tomu, že 25. května 1993 byl ministerstvem kultury schválen statut, který odejmul orchestru právo přímé volby šéfdirigenta a vložil ho do gesce ustavené správní rady, jejímž předsedou se tehdy stal Ivan Medek a dalšími členy byly Václav Neumann, Libor Pešek, Rudolf Firkušný, Milan Slavický a zástupci orchestru, ministerstva, výtvarných, ale i finančních kruhů. Novým ředitelem se na základě konkurzu stal bývalý rocker, textař, hudební dramaturg a správce prezidentské kanceláře Ladislav Kantor. Instituci a budovu přejal s astronomickým dluhem, který se mu však podařilo za rok a půl zlikvidovat. Kantor a Albrecht však nedokázali najít za řadu měsíců společnou řeč. Situaci měla vyřešit nová funkce intendanta, který měl být mostem mezi uměleckým šéfem a ředitelem. Nepovedlo se. Ale to už je jiná kapitola, patřící do administrativních dějin České filharmonie.

Kariéra Jiřího Bělohlávka se do této kolize vyvíjela přímočaře bez nějakých fatálních zvratů. Byla vyplněna usilovnou prací, která přinášela úspěchy na domácích i zahraničních pódiích. Pro Bělohlávka proto tato situace představovala nepříjemné novum, se kterým se dlouho a těžce vyrovnával. Byl otřesený a znejistěný. Při zpětném pohledu se ale tato profesně-osobnostní krize ukazuje jako prospěšná pro další Bělohlávkovu kariéru.

Náš rozchod jsem dlouho nesl těžce. Dnes ale vidím, že bylo požehnáním, že k tomu došlo, protože mne to donutilo zmobilizovat síly. V mezinárodní konkurenci jsem musel velmi tvrdě pracovat, abych si vydobyl své místo. Vracel jsem se pak k České filharmonii v téměř každé sezóně, ale nebylo to nic oblažujícího. Ten vnitřní rozpor v ansámblu byl cítit a myslím, že jsme z toho neměli potěšení nikdo. Bylo to obtížné období.

— Jiří Bělohlávek / Hospodářské noviny 2012 [ 12 ]

Po rezignaci začalo období bolestného doznívání, v němž Jiří Bělohlávek jednak profesionálně plnil své závazky vůči České filharmonii, řídil například všech patnáct koncertů na západoevropském turné v říjnu 1992, a jednak měl mnohem více času na zahraniční hostování, takže se mu kalendář pro roky 1992 a 1993 velmi rychle doplnil o nejrůznější hudební destinace. V těchto letech řídí například soubory BBC Philharmonic, London Philharmonie, Bamberger Symphoniker, Gewandhausorchester, Orchestre National de France nebo tokijský NHK Symphony Orchestra. Koncertuje také s českými orchestry. Vrací se například k Filharmonii Brno a v říjnu 1993 ji řídí na hudebním festivalu Europa musicale v Mnichově, který nabídl velkou přehlídku evropského orchestrálního umění. Během celého měsíce zde vystoupilo třicet tři orchestrů z třiceti jedna zemí. Na programu českého koncertu byl Janáčkův Taras Bulba, Martinů Inkantace a Dvořákova Symfonie č. 6.

Účastní se i některých umělecko-společenských akcí. Třeba v červenci 1992 podpořil myšlenku přinášet hudbu tam, kde dosud není, a s Bamberskými symfoniky zahájil v Plavně v kostele sv. Jana první ročník nového kulturního festivalu Uprostřed Evropy (Mitte Europa). Tento česko-německý projekt si kladl za cíl oživit posmutnělý kraj na trojmezí České republiky a spolkových zemí Saska a Bavorska a proklamoval ideu přátelského soužití sousedů, vyjádřenou mottem „Aby už nikdy nevznikaly nepřekonatelné hranice“. [ 13 ]

V plavenském kostele zazněla tehdy Ouvertura C dur Antonína Rejchy, Česká suita Antonína Dvořáka a Symfonie č. 2 Ludwiga van Beethovena.

Z koncertů s Českou filharmonií je významné účinkování na Pražském jaru 1992. Po tříleté odmlce způsobené generální rekonstrukcí se totiž do Dvořákovy síně vrátil 15. května 1992 hudební život. Česká filharmonie pod vedením Jiřího Bělohlávka a se sólistou Rudolfem Firkušným „otevřela“ Rudolfinum koncertem z děl Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Leoše Janáčka.

Září 1992 zase přineslo dva zahajovací koncerty devadesáté sedmé sezóny České filharmonie. Na programu bylo Bartókovo Divertimento, Brahmsův První klavírní koncert s Rudolfem Firkušným a 4. symfonie Bohuslava Martinů. Koncert se stal mimořádným uměleckým zážitkem a zejména Rudolf Firkušný i ve svém pokročilém věku stále udivoval mistrovskou uměleckou fazónou: „…je třeba konstatovat, že vystoupení tohoto koryfeje klavírní intepretace předčilo všechna očekávání a zařadilo se mezi nezapomenutelné a neopakovatelné výkony, srovnatelné jen s těmi největšími uměleckými kreacemi. Firkušný je i ve vysokém věku zcela na výši náročného úkolu nejen bezchybností a samozřejmostí své pianistické techniky, ale dokáže s až nepochopitelným způsobem odkrýt celou výrazovou mnohotvárnost Brahmsovy hudby. (…) Bělohlávek s orchestrem pak skvělým způsobem přispíval k harmonické a naprosto uvolněné spolupráci se sólistou.“ [ 14 ]

Z celé recenze je cítit nevyslovený povzdech autora nad nedávnými událostmi v orchestru, ale také radost, že je Jiří Bělohlávek stále „s Českou filharmonií spjat intenzivní spoluprací a těleso mu vděčí za nesčetnou řadu vynikajících výkonů…“. Rudolf Firkušný se u obou zahajovacích koncertů vzdal honoráře ve prospěch Výboru dobré vůle Olgy Havlové a Nadace Václava Havla a Jiří Bělohlávek věnoval honorář za svůj páteční koncert České filharmonii. Hned po zahajovacím koncertu odjíždí filharmonie na měsíční turné do SRN, Nizozemska a Belgie.

V dubnu 1993 jsou udělovány Výroční ceny Českého hudebního fondu. Jiří Bělohlávek získává cenu za album Josef Suk Symfonie c moll Asrael, kterou natočil pro Chandos s Českou filharmonií. V říjnu 1993 se koná v Londýně festival české hudby. Metropole Spojeného království je doslova zaplavena českou hudbou a českými interprety. Festival zahájil Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií provedením Mé vlasti. Vrcholem festivalu byl pak závěrečný koncert, na němž Londýnský filharmonický orchestr a sbor za řízení Jiřího Bělohlávka hrál a zpíval Janáčkovu Glagolskou mši. V provedení spoluúčinkovaly i dvě české pěvkyně, Eva Urbanová a Dagmar Pecková. Noviny po celý festival pěly ódy na české hudebníky. Z vystoupení Jiřího Bělohlávka oceňovaly například provedení Dvořákovy Osmé symfonie. Označili jej za takové, o jakém v Británii sní. Při hodnocení závěrečného koncertu zase recenzent Timesů vyslovil přání: „Doufám, že Bělohlávka uvidíme častěji a častěji.“ [ 15 ]

I díky tomuto triumfu se toto přání začalo velmi brzy plnit.

Na počátku devadesátých let otevírá Jiří Bělohlávek také pedagogickou kapitolu svého profesního života. V zimě 1990 potkává na chatě českých hudebníků, na Hromovce v Krkonoších, mladého hudebníka Tomáše Hanuse. „Svěřil jsem se mu tenkrát s trápením, že bych rád byl dirigentem, ale že je těžké najít dobré školení. A on tehdy vyjádřil ochotu se na mě občas podívat! Když ho oslovili z JAMU, stal se na pět let externím pedagogem školy – jen kvůli mně. Nikoho jiného tehdy v Brně za žáka neměl.“ [ 16 ]

Tomáš Hanus sehraje v životě Jiřího Bělohlávka nejen roli jeho prvního, talentovaného a pozorného žáka, ale jejich setkání později výrazně určí i další Bělohlávkovo profesní směřování a velmi pozitivně zasáhne do českého hudebního života.

5

další kapitola

Hlavní zdroje a prameny

  • 1.SKÁLOVÁ, Zuzana: Něco jsem se načekal. S Rudolfem Firkušným o domově a cizině. Lidové noviny 3, 1990, č. 245 (vydání Praha, 19. 12.), s. 8.
  • 2.MLEJNEK, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru. Praha: Česká filharmonie, Paseka 1996, s. 110.
  • 3.KOLÁČKOVÁ, Yvetta a kol: Česká filharmonie 100 plus 10. Praha: Academia 2006, s. 124.
  • 4.O'CONNELL, Clive: Czech orchestra plasy to many empty seats. The Age, 1991 (4. 3.)
  • 5.MATZNER, Antonín: Martinů známý i neznámý. Gramorevue 27, 1991, č. 8. s. 7.
  • 6.BĚLOHLÁVEK, Jiří: Úvodní slovo. In Programový sborník České filharmonie 1991/1992. Praha: Česká filharmonie 1991.
  • 7.BOR, Vladimír: Verdiho Requiem in memoriam. Hudební rozhledy 1991, č. 12, s. 543–544.
  • 8.VEBER, Petr, STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek. Fluidum, nebo práce? Harmonie 2016, č. 2, s. 6–15. Dostupné online
  • 9.MLEJNEK, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru. Praha: Česká filharmonie, Paseka 1996, s. 111.
  • 10.UHDE, Milan: Rozpomínky. Co na sebe vím. Torst a Host, Praha a Brno 2013, s. 521.
  • 11.BARANČICOVÁ, Svatava; SLAVÍKOVÁ, Jitka, VEBER, Petr: Zahraniční dirigenti v čele československých orchestrů. Hudební rozhledy 1992, č. 4. s. 149.
  • 12.HARTMAN, Ivan; KONRÁD, Daniel: Jiří Bělohlávek: Dalšího Martinů zatím nevidím. Hospodářské noviny 2012, 4. 10. Dostupné online
  • 13.Autor neuveden: Festival české a německé kultury. Rudé právo 2, 1992, 27. 7., č. 174, s. 4
  • 14.KAŠPÁREK, Ludvík: Velkolepý úvod filharmoniků. Lidová demokracie 48, 1992, č. 224 (23. 9.), s. 4.
  • 15.Převzato z SMACZNY, Jan: Horečka české hudby v říjnovém Londýně. Hudební rozhledy 1993, č. 12, s. 567.
  • 16.VEBER, Petr: Tomáš Hanus. Dirigent stojící na obou nohou. Harmonie 2017, č. 12, s. 14.
1.

SKÁLOVÁ, Zuzana: Něco jsem se načekal. S Rudolfem Firkušným o domově a cizině. Lidové noviny 3, 1990, č. 245 (vydání Praha, 19. 12.), s. 8.

2.

MLEJNEK, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru. Praha: Česká filharmonie, Paseka 1996, s. 110.

3.

KOLÁČKOVÁ, Yvetta a kol: Česká filharmonie 100 plus 10. Praha: Academia 2006, s. 124.

4.

O'CONNELL, Clive: Czech orchestra plasy to many empty seats. The Age, 1991 (4. 3.)

5.

MATZNER, Antonín: Martinů známý i neznámý. Gramorevue 27, 1991, č. 8. s. 7.

6.

BĚLOHLÁVEK, Jiří: Úvodní slovo. In Programový sborník České filharmonie 1991/1992. Praha: Česká filharmonie 1991.

7.

BOR, Vladimír: Verdiho Requiem in memoriam. Hudební rozhledy 1991, č. 12, s. 543–544.

8.

VEBER, Petr, STEHLÍK, Luboš: Jiří Bělohlávek. Fluidum, nebo práce? Harmonie 2016, č. 2, s. 6–15. Dostupné online

9.

MLEJNEK, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru. Praha: Česká filharmonie, Paseka 1996, s. 111.

10.

UHDE, Milan: Rozpomínky. Co na sebe vím. Torst a Host, Praha a Brno 2013, s. 521.

11.

BARANČICOVÁ, Svatava; SLAVÍKOVÁ, Jitka, VEBER, Petr: Zahraniční dirigenti v čele československých orchestrů. Hudební rozhledy 1992, č. 4. s. 149.

12.

HARTMAN, Ivan; KONRÁD, Daniel: Jiří Bělohlávek: Dalšího Martinů zatím nevidím. Hospodářské noviny 2012, 4. 10. Dostupné online

13.

Autor neuveden: Festival české a německé kultury. Rudé právo 2, 1992, 27. 7., č. 174, s. 4

14.

KAŠPÁREK, Ludvík: Velkolepý úvod filharmoniků. Lidová demokracie 48, 1992, č. 224 (23. 9.), s. 4.

15.

Převzato z SMACZNY, Jan: Horečka české hudby v říjnovém Londýně. Hudební rozhledy 1993, č. 12, s. 567.

16.

VEBER, Petr: Tomáš Hanus. Dirigent stojící na obou nohou. Harmonie 2017, č. 12, s. 14.