Jakub Hrůša o Jiřím Bělohlávkovi

Kapitola z knihy Hrůša o Martinů. Publikováno s laskavým svolením Jakuba Hrůši a Institutu Bohuslava Martinů.


O Jiřím Bělohlávkovi

Bylo to někdy v roce 1996 nebo 1997 — studoval jsem tehdy ještě na čtyřletém gymnáziu v Brně na třídě Kapitána Jaroše a připravoval se na zcela nejasnou, mlhavou kariéru v jednom z desítek možných oborů —, když se v mém životě poprvé objevil Jiří Bělohlávek. Pamatuji si ten moment, jako by to bylo včera. Navštěvoval jsem jako mladý hudební nadšenec většinu koncertů orchestru ve svém domovském městě — Státní filharmonie Brno. Vyvíjel jsem si krok za krokem smysl pro rozlišování kvality předváděných interpretací a jako náruživý adolescent jsem se tím při každé možné příležitosti taky oháněl. Toho večera jsem však v hledišti zůstal sedět najednou bez této s asi až přílišnou lehkostí prožívané mladické kritičnosti. Tehdejší provedení Schubertovy Nedokončené a Beethovenovy Eroicy se — ani ne tak podle mého jistě nedokonalého soudu jako podle celkového, jaksi bytostného pocitu, intuice, která mnou prostupovala za rámcem intelektuálního posuzování — zdaleka vymykalo v Brně běžně slýchanému. Ne zcela snadno dnes slovně uchopuji, v čem ten pocit nejvíce tkvěl, byl však silný. V nejbližší možné situaci jsem svým dojmům dal průchod a vyjádřil je verbálně, V hodině českého jazyka jsme záhy dostali zadání vytvořit „otevřený dopis XY“ – totiž veřejně známé osobnosti. A tam byste se mimo jiné doslova dočetli: „Bez jakýchkoliv příkras mohu napsat, že jsem byl Vaším provedením „absolutně“ stržen. S tak samozřejmým přednesem plným dramatičnosti až útočnosti, ale i citu a jemnosti, s takovou vyvážeností a jistotou jsem se snad doposud nesetkal. Od té doby často myslím na to, jak je vůbec možné, aby byla skladba tak precizně a přitom působivě nastudována.“ A následovalo vyjádření tužby pokusit se složit rovnou po gymnáziu přijímací zkoušky na AMU v Praze, kde adresát dopisu toho času vyučoval, a také poděkování, mimo jiné i za (mnou tehdy výrazně prožívanou) estetickou stránku mistrova dirigování: „Proto Vás upřímně ve Vašem výkonu obdivuji a za Váš Vzor v inspirativním chování děkuji“ Často jsme se oba později naslýchávali o tom, jak jsme si v dirigentském gestu podobní, respektive přesněji řečeno to, že mé gesto kopíruje to Jiřího. Ukazování je v této souvislosti ovšem pouze vnějším znakem, jenž zaujme na první pohled. Myslím, že onen pocit blízkosti byl ve skutečnosti daleko hlubší, a hlavně okamžitý a z mé strany naprosto ničím záměrně neovlivňovaný — prosté se v mžiku „stal“, Někdy se duše naleznou rychleji, než to lze rozumem snadno pochopit.

Ačkoli jsem později nezůstal ušetřen přechodných pochybností, které lomcují každým, kdo upřímně hledá vlastní identitu, vrátil jsem se přece brzy obloukem k přesvědčení, že pozitivní a živé (!) vzory jsou pro vyvíjejícího se mladého člověka ryze zdravou mízou. Je to tak v našem životě ostatně i kdykoli později, v tom se mi věc nejeví nijak nejasná, snad se vše jen stává subtilnějším a vnitřnějším. Ať tak či onak, mít takovou metu před očima byl pro mě osobně velký dar a mimořádná motivace, jak to také zachycuje onen otevřený dopis, který je jakýmsi navenek vyjádřeným „zápisem do deníku“.

Když jsem se ještě před maturitou doopravdy na AMU dostal, nebylo sice možné u Jiřího okamžitě studovat, ale na žádné z jeho lekcí jsem přesto nikdy nechyběl, Naše první osobnější setkání rovněž nezapomenu, Na pořadu vysokoškolské hodiny byla Mahlerova První symfonie, Zcela výjimečné se stalo, že v učebně chyběli naši obligátní čtyřruční pianisté, pánové Jaroslav Šaroun a Tomáš Víšek, a ani kolegové posluchači zvláštně nepřišli. Byli jsme tam pouze tři: student, o jehož hodinu šlo, totiž starší spolužák Tomáš Hanák, Jiří Bělohlávek a já. Pan profesor mě vyzval, ať tedy sám hraji, a že bude hrát taky. Bylo to roztomilé. Zápasili jsme oba s květnatou a dramatickou mahlerovskou materií, jen každý podle svých daností: Jiří s dokonalou hudební představou, avšak s dlouho neoprašovaným pianismem, já ambiciózně burácející ve vymezeném basovém prostoru, ovšem víceméně muzikantsky bez vhledu a s tápáním. Snažil jsem se ale, seč jsem mohl. Dojemné bylo, když se Jiří sám začal upřímně rozčilovat, jak se mu nedařilo náležitě vyhrát tu či onu figuraci. Bez ohledů na usilujícího studenta před námi hru přerušil a jal se to které místo procvičovat jako etudu na zběhlost prstů. Celá jeho mluva těla jako by sdělovala: Vždyť to přece nemůže být takový problém! V napjatém klidu jsme (rádi) počkali, až bude pan profesor připraven, a pokračovali jsme dál. Nejsem si dodnes jist, kolik toho onu hodinu vyučující dokázal na dirigentském gestu adepta posoudit, vím však, jak mě zasáhlo a potěšilo, když jsme symfonii dohráli, ucítil jsem na zádech uznalé poplácání a Jiří zahřměl: „No, vy jste muzikus!“ Ani stohy oficiálních posudků by nebyly vyvážily takovou pochvalu, která mi dodala v mém prvoročníkovém nejistém rozhlížení odvahu jít dál vytyčeným směrem.

Když jsem ještě v téže sezoně zázračně uspěl na pražskojarní soutěži, mém prvním dirigentském setkání s profesionálním orchestrem v životě vůbec, dodal jsem si odvahy žádat o přestoupení do Jiřího třídy, Stále se mi ještě vrací pocit nepopsatelné vděčnosti při zjištění, že můj dosavadní „třídní“ profesor Radomil Eliška nejenže mi to nemá za zlé, ale dokonce doporučuje. S tímto velkorysým posvěcením jsem se tedy od roku 2000 vrhl do studií ve třídě svého vzoru v povolání.

O knize

Titul: Hrůša o Martinů
Autor: Jakub Hrůša
Nakladatel: International Martinů Circle, Institut Bohuslava Martinů
Vydáno: Praha, 2020

Kniha glos a zamyšlení nad Bohuslavem Martinů, jejichž autorem je známý dirigent a zároveň prezident International Martinů Circle Jakub Hrůša. Kromě deseti Hrůšových textů věnovaných Martinů obsahuje publikace také rozhovor s Jakubem Hrůšou a jeho vlastní text o jeho učiteli a příteli Jiřím Bělohlávkovi. Dvojjazyčné česko-anglické vydání.

Má studia na AMU

Jiří byl kantor přísný, ale svůj, osobní. Jeho hodiny měly vždycky formální úroveň, jasně danou disciplínu, ale prostupovaly je vlastně neustálé poukazy na reálné prožívání praxe. Teprve dnes dokážu plně docenit, kolik úžasného prostoru nám studentům ze svého vzácného času, který trávil v Praze, věnoval. Kladl vždy důraz na funkční srozumitelnost, jasnost a — ano! — estetičnost gesta, avšak tento aspekt nikdy nepřevážil nad trvale pociťovaným prožíváním profese jako komplexního celku. Možná někde tam v Lichtenštejnském paláci, právě při hodinách dirigování, kdy nás Jiří všemi prvky svého chování bral a oslovoval jako vážné umělce, nikoli coby pouhé začátečníky (kterými jsme ovšem nebetyčně byli), se začalo formovat jakési mé životní krédo: prožívání touhy po balanci, rovnováze. Kde byli jiní pedagogové začasté jednostranní, buď příliš osobní, nebo příliš dogmatičtí, nebo příliš benevolentní, nebo zase odtažití, dokázal Jiří poukazovat na všechny polohy nároků v našem oboru, a to včetně v osnovách oficiálně zcela opomíjeného aspektu psychologie. Čím dál víc si uvědomuji, jak jedinečná to byl příležitost trvale a osobně pracovat s charismatickou osobností, která poctivě učí, a zároveň prožívá výheň vypjaté kariéry. To se ve světě, jak teď již vím, většinou neděje. Buď dirigenti takové úrovně věnují pár hodin času toliko mistrovským kurzům, anebo adepti studují u profesorů, kteří jsou právě jimi více než výkonnými umělci. Pamatuji si na to, jak poučné bylo doplňovat do jisté míry teoretické poznání ze školy hospitacemi na Jiřího zkouškách. Nikdy nikomu nezakazoval sledovat jakékoli polohy jeho vlastní práce. Jeho oprávněné sebevědomí mu samozřejmě dovolovalo se učinit potenciálně zranitelným, když pak mohli někteří jeho posluchači na něm samém odhalovat eventuální poklesky, proti kterým jako pedagog ve škole při vytyčování dirigentského ideálu bojoval. Našli se tací, kteří této šance příležitostně využili.

Jiří bral své studenty dokonce i do zahraničí, kde se v té době pohyboval více než v Čechách. I tam jsme mohli sledovat jeho každodenní práci. Vybavuji si pobyty v Lipsku, ve Vídni či při přípravě oper v Helsinkách či Ženevě. V Praze zase vášnivě budoval vznikající fenomén jménem Pražská komorní filharmonie. Z úspěchů tohoto svého „dítěte“ se dokázal dokonce i v hodinách občas radovat jako dítě. Jeho tvář se jednou rozzářila jako sluníčko, když vzpomněl, jakou měli na koncertě početnou návštěvu: „Bylo zazděno!“ hlaholil a usmíval se. (S podobným gustem nás také všechny hostil v akademické kavárně, kde jsme se kolikrát dověděli ještě víc než na striktněji vedené hodině.) Jaká to pak pro mě byla čest, když mi po jedné z hodin věcným způsobem řekl: „Ozvou se vám z PKF uděláte dětský koncert.“ To jsem byl, myslím, ve třetím ročníku. Nerozpakoval se dokonce ani dělit se s námi o některá svá umělecká a lidská dilemata. Na semináři se třeba řečnicky zeptal, co si myslíme, že je při posouzení hráče v orchestru podstatnější: jeho stabilita a trvale vysoká, avšak ne přímo posvěcená, vrcholně tvůrčí úroveň, anebo právě talent, díky němuž se pak sólo v rukou takového muzikanta stává životním zážitkem, který nemá obdoby? Kdo je pro ansámbl postradatelnější? Jakkoli takové otázky vypadají jednoduše, jejich řešení je více než nesnadné. Podobně odzbrojující a hřejivé bylo (a je) taky vidět, jak pro některé položky repertoáru osnov Jiřího srdce vysloveně plane, zatímco jiné skladby (a často i z nejslavnějších) ho nechávají docela chladným. Jiří je vůbec mistr trefných, lakonických komentářů, jež ho přímo charakterizují — dlouhé promluvy jsou mu, myslím, protivné. „No, občas se to zahrát asi musí,“ to je Jiřího styl, jak vyjádřit, co mu není po chutí, Hodiny s ním, to byly i lekce empatické diplomacie.

Ona cizina, kterou jsem zmínil, byla pro nás, kteří jsme se mimo hranice naší země jinak zatím neocitali a neměli tento „rozum“ jak nabrat, jakýmsi potřebným „hozením do vody“. Odehrávalo se dosud snad více ve vnitřní dimenzi než navenek, ale vystoupení z kruhu známých daností (včetně jazyka!) je pro mladého člověka vždycky úžasným pozitivním šokem. Tohle všechno (vedle Jiřího neutuchající podpory naší činnosti u studentských ansámblů, v mém případě u Mladých brněnských symfoniků v Brně, jejichž umělecký vedoucí Tomáš Krejčí byl svého času rovněž Jiřího posluchačem, a později zejména u Pražského studentského orchestru profesora Mirko Škampy — když jsme hráli na mezinárodní přehlídce podobných orchestrů v Konzerthausu v Berlíně, Jiří nechyběl v publiku) pak pro mě osobně vyvrcholilo Jiřího vpravdě srdnatým přitakáním, když jsem směle přednesl přání absolvovat Sukovým olbřímím Asraelem. Chtěl bych si umět představit, jak bych na jeho místě obstál já a projevil studentovi stejnou míru podpory. Ani mrknutím oka nenaznačil, že by ten úkol mohl být pro třiadvacetiletého kandrdasa příliš velkým soustem. Ono jaro 2004 bylo pro můj život v mnoha ohledech vůbec přelomové. Zažíval jsem jisté poryvy osobního rázu, velké vlny obnoveného vzplanutí pro duchovní stránky života a nahlédl jsem snad poprvé pořádněji do skutečných hloubek hudební krásy. A samozřejmě, vybičoval jsem rovněž na nejvyšší míru své ambice. Asi to je konečně to, co je namístě, když se absolvuje vysoká umělecká škola. Hraje se o celou budoucnost člověka.

V této „hře“ byl Jiří nám všem vždy nápomocen — ovšem tím nejdecentnějším způsobem. Ostatně nikdy jsme od něj nikdo neslyšeli cokoli na způsob: „Takhle to dělám já, tak to tak budete dělat taky.“ Nebo: „Takhle je to správné, tak to musí být.“ Být schopen argumentovat podle zásady „Musím vědět, proč to tak cítím“, to od nás vyžadoval opakované, Cokoli kopírovat — nikdy. Návodné pomoci (zejména v počátečním utváření dirigentské gestiky) se nám dostalo vrchovatě. (Odtud také poměrné jasná vnější rozpoznatelnost „Jiřího školy“.) Doslovného prošlapávání cestičky nikoli. Mohl bych neuměle říci, že nás Jiří na naší cestě navigoval a příležitostně nám nedocenitelnou radou pomohl v občas nelehkém rozpoznávání překážek a nakládání s nimi. Byl nám průvodcem a ukazatelem. Nejvíc nás však nakonec stejné naučil a učí svým vlastním příkladem.

Začátky mé kariéry

Po absolutoriu jsme zůstali ještě rok v pokračujícím školním spojení, když jsem vstoupil do doktorského studia, v němž jako takovém jsem – zpětně kriticky viděno – příliš nepokročil, zato jsem díky němu nabyl zahraničních zkušeností, tentokrát již zcela na vlastní pěst. Právě při postgraduálním pobytu na Universität der Künste v Berlíně jsem mohl poznat, jak fantastického vyučování se nám dostávalo doma v Praze. Nevím, jestli se taková konstelace kdy ještě bude i u nás opakovat. Mimochodem i za to, jak Jiří záhy pochopil, že se ze mě těžko stane sedavý muzikolog, a že mě příkře nenutil dostát předsevzatým úkolům na tomto poli, jsem mu zpětně vzato vděčný.

A posléze nastalo velice zvláštní období: ze studenta se „přes noc“ stal šéfdirigent — takhle přímočaré to skutečně bylo. Ani ne v pětadvaceti jsem nastoupil jako umělecký vedoucí Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, Na toto období, jak již dnes vím s dokonalou jistotou, budu navždycky vzpomínat jako na jedno z nejkrásnějších v životě. Zde není ten pravý prostor se o něm podrobně rozepisovat, text by utrpěl po stránce kvantitativní i stylové (to jest: neúměrně by zjihl), chci však zmínit, jak se tato doba podepsala na mém vztahu k Jiřímu Bělohlávkovi. Když jsem zanedlouho (s těžkým i lehkým srdcem) studia na AMU přerušil a následně definitivně ukončil, byl jsem poctěn tím, že jsem mohl Jiřího nyní již coby kolega adresovat „ty“— a toto zájmeno, jako i všechna další podobná, od něj odvozená, posléze prolnulo naši hojnou korespondenci.

Právě tam, v té nádherné přehršli e-mailů o všem možném, se začalo pro nadcházející období do hloubky rozvíjet naše čím dál krásnější přátelství, utvrzované co nejčastěji smlouvávanými, avšak málokdy se zdarem realizovanými setkáními, ať už čistě lidskými, nebo i výsostně profesně zanícenými (ostatně obé se ve skutečnosti nemohlo než prostupovat; vzpomínám zejména na momenty společných kriticko-hudebních sezení s úžasným Ivanem Moravcem, jenž, jak si troufám odhadovat, hrál v životě mladého Jiřího Bělohlávka podobně podstatnou roli). Ty e-maily z mé strany trvale překypovaly chrlením dojmů z nyní již skutečného dirigentského života, který jsem si ještě před pár měsíci ve snivém toužení přál a za kterým jsem ze všech sil pracoval, z Jiřího strany moudrým a jemným opakovaným uznáním a trvalým podněcováním toho nejlepšího, co ze sebe člověk může vydat (i kdyby to někdy znamenalo paradoxně pobídku k menší snaživosti a k uvolnění). Až s jistým mrazením si dnes uvědomují, jak moudře Jiří dokázal od mnohých otázek také poodstoupit, když to bylo potřeba, neboť by uplatněním takového či onakého specifického názoru z mého života mohl bezděky uloupit postupně vydobývanou pravou samostatnost. Vzpomínám tak, jak zůstal relativně stranou v mnoha věcech mého konkrétního osobního rozhodování týkajícího se například Pražské komorní filharmonie.

S mimořádnou radostí dnes sleduji, jak dochází – poctivou a pro Jiřího typickým způsobem neokázalou cestou – k naplnění jednoho z jeho životních přání: přispění k vrcholné kvalitě našeho prvního orchestru, České filharmonie. V ohledu dirigentské péče o svěřenou instituci Jiří odjakživa vykazoval úctyhodný tradicionalismus. Dokazují to jak jeho úspěšná šéfování u Pražských symfoniků, PKF, BBC Symphony a podruhé plně u ČF, tak také jeho zásadový postoj v těch momentech, kdy byla jednání o jeho šéfovské smlouvě vedena způsobem jiným než smluveným či jinak umělecky nebezpečným. Pevnost postojů a uvolněná zásadovost rozhodně patří mezi vlastnosti, které na Jiřím imponují. Vedle jeho joie de vivre, smyslu pro (lakonický) humor, lidské spolehlivosti a houževnaté pracovitosti jsou to pro mě osobně ale ještě dvě krásné věci: jemnost jeho introvertně prožívané vášně a láska k přírodě. Zůstávám-li v úžasu a opojení stát před krásou zdravého stromu nebo rozkvetlé květiny, prožívám-li s procítěním procházku lesem či volnou krajinou, prožívám dary, pro něž v mém jinak docela determinovaném (nejen) hudebním životě otevřel osobní přihrádku právě Jiří Bělohlávek.

Glyndebourne, 23. května 2016

Nahoru